Ale doufat můžu

Úterý v 16:04 | Amazonka |  kde skončí vše
Pořád to bolí. Pořád vzpomínám na tvoje doteky, na tvoje rysy v té andělské tváři. Stýská se mi po přítomnosti toho nádherného těla vedle mě. Bolí to. Fakt to bolí. Letmý pohledy, kterým už dávno schází úsměv, mi prostě nestačí. Imaginární scénáře v mý hlavě pomalu bourají hranici mezi snem a skutečností. Jen ty pocity jsou víc než skutečný. Nemůžu si být ničím jistá.

Ale doufat můžu.

Připadá mi, že miluji jako muž.
 

Zapomenout

6. října 2017 v 18:57 | Amazonka |  patetická nálada
jsi krásný člověk
a já jsem pyšná na to
že tě miluju
i když mě to drásá
a hnije ve mě vědomí
že se ti nevyrovnám
a že si na mě až moc krásný
jsi tak krásný
že bych ti upletla něco na krk
že bych si tě pověsila místo lustru do kuchyně
a dívala se na to, jak seš bezbranej
a jak vítězím
a jak tě mám jen pro sebe
já tvou duši ani moc nechci
moje duše chce pouze tvé tělo
a mé tělo taky
a já chci abys moje tělo
poznal
tam, kde ráno nepřichází
tam, kde nekončí noc
se musíme milovat
to je tvá daň
podej mi, miláčku
podej mi dlaň
chci abys poznal
moje tělo
a nic neskrývat
až budeš nůž
do mého srdce
zarývat
prosimtě, lásko
dobře miř
žít bolí
tak se s tím
třeba smiř
...
tak si to hodíme spolu
(vyloženě špatná báseň)

Často si představuju, jak spolu ležíme nazí. Nic se neděje. Jen ležíme.
Představa, že se na mě díváš, je nesnesitelná. Nelíbí se mi.
Představa, že se mě dotýkáš, je nesnesitelně nádherná.
Má nejvíc romantická představa je ta, jak mě zabíjíš, zatímco jsme oba v emocionálním rozkladu a přeplněný nepoužitelnýma patetickýma myšlenkama.
Chci zemřít kvůli tobě, chci zemřít u tebe, v tvém objetí, chci zemřít uvnitř tebe a chci aby v tobě přetrvával smutek a pocit viny a pak mi chodil na hrob dávat konopí.
Ne, lásko, nedám ti pusu.

Hledání ztraceného milence

3. října 2017 v 18:10 | Amazonka |  pouvažování
Podle Platóna jsme dřív bývali dvě těla v jednom, stáli jsme na čtyřech nohou, používali čtyři ruce a existovali jsme v symbióze, trvale srostlí zády k jinému jedinci. Jedná se o starý řecký mýt, podle něhož poté byli tyto bytosti rozděleni bohem Diem do podoby dnešního člověka. Odsouzeni k věčnému hledání své ztracené poloviny, spřízněné duše, harmonické krásy, se kterou potřebujeme opět dosáhnout tělesného spojení. Objetí znovunalezeného celku.

Můj dávný milenec ze mě tehdy odebral značnou část mé vlastní ženskosti na oplátku stejně hodnotné dávky svého pohlaví. Tímto aktem učinil ze mě i ze sebe, z nás obou, androgynní bytosti. Vyhledávám androgynii stále, jelikož v ní je má odpověď, v ní je všechno, co v mé existenci chybí a veškeré bych skrze ní měla najít. V něm. V mém dávném milenci. Nebo to bylo všechno z mé iniciativy?

Možnost, že bych kdysi bývala sdílela stejné tělo s jinou ženou, jsem už dávno zavrhla. Samozřejmě jako žena s mužskými rysy bych teoreticky vzato mohla najít své chybějící části skládačky v jiné ženě, která má poměr těchto složek v podobném rozložení. Dokázala bych tak, myslím, i žít. Ale nežila bych se svou součástí. Nějakým způsobem do mě byla vtisknuta vrozená sexuální nenávist k ženám jako biologickým objektům, ale nesmírná láska k ženským rysům. Zejména na biologických mužích.

Chci prožívat sex jako umělecký zážitek, jako souznění. Chci skrze tělesné potěšení probudit nostalgii, vzpomínky na doby, kdy jsme bývali navždy sešiti v jedno. Emocionální rozklad.

Jak se to stalo, že jsme na sebe zapomněli? Narodili jsme se vůbec v podobné době, blízko sebe, či musím projít světem a hledat mou ztracenou polovinu?

Sdíleli jsme sice společné tělo, ale stala se ze dvou duší jedna, nebo se jedna duše rozdělila na dvě půlky?

A je trochu, alespoň trochu možné, aby mým zapomenutým milencem byl právě on? Není nikoho jiného, koho bych dokázala skutečně milovat po tak dlouhou dobu. Dva roky a já stále pláču při vzpomínce na tvou krásu, na tvou nádhernou ruku na mém křehkém těle, na tom smutném těle, který se pro tebe ničí a pro tebe chce zůstat ideálem, jehož nikdy nedokáže dosáhnout a to ho ničí ještě více.
 


Hvězdy září v září

19. září 2017 v 1:57 | Amazonka |  kde skončí vše
Včera mi bylo osmnáct. Tím jsem asi otevřela pomyslnou bránu do nového, dospělého života a tak nějak no. Mně je to vlastně docela jedno. Jen je mi dost líto tý uzavřený kapitoly dětství. To mě fakt mrzí. Mám před sebou asi ještě spoustu záležitostí, které mě hluboce zasáhnou ať v pozitivním čí negativním slova smyslu, ale tak kdo může vědět, jestli se dřív přece jen nezabiju. Někdy si říkám, že by bylo fajn, kdybych nebyla tak zbabělá a opravdu to dokázala.

Dospělost se mi vždy jevila jen jako málo času a spousta stresu nahromaděných hodně blízko na sobě.

Stále mi probíhá hlavou osoba C. Zas a znovu mi v hlavě zůstává viset otázka, proč zrovna on.

Osoba stále bez písmenka se zdá být mezi osobami tou, s kterou to zašlo nejdál. A možná to zajde ještě dál. Což bych asi chtěla, protože ho mám asi dost ráda... Jenomže on má se všema tolik složitý vztahy. Ve zkratce... Ke všem se chová, jako že je hrozně chce, ale doopravdy nikdy s holkou nechodil a myslím, že ani nikdy s někým neměl něco víc než to, co jsem viděla na vlastní oči. Všechny odkopnul, když se do něj doopravdy zabouchly. No a pak jsme se poznali a přišla řada i na mě... Já se pochopitelně taky zabouchla. A co teď s tím? Nevím.

Tak bych si přála, aby bylo jak ze sebe ten vnitřek vyzvracet, jak ho dostat ven a pohřbít ho někde strašně hluboko. Ale nejde pohřbít něco, co není. Nebo možná jde, já nevím. Prostě se cítím šíleně prázdně. Nevím, co cítím, nic nedělám už pár měsíců a je mi ze sebe strašně špatně. Netuším jak naložit se svým životem. Nic prostě nemá smysl. Nic.

Přemýšlím nad strašnýma píčovinama a veškerý dny trávím ležením v posteli.

Stesk je silná emoce

15. srpna 2017 v 17:42 | Amazonka |  kde skončí vše
...a to by bylo asi tak všechno.

Já už asi nechci žít.

Nad kontrolou

23. července 2017 v 9:52 | Amazonka |  kde skončí vše
Dnes jsem pohřbila játra a plíce. Je mi to jedno.
Já jen, že mi na tobě fakt hodně záleží a je mi to líto, mrzí mě to, že jsem taková píča a kazím život tobě i všem okolo.

Promiskuita je svým způsobem neskutečně umělecká vlastnost či schopnost. Jenomže od svých obětí očekává většinou chladné přijmutí. Nebo možná spíš velice vášnivé přijmutí a chladný, ledový posun dál. To já neumím. Když jsem se stala obětí tvé promiskuity, vášnivě jsem tě přijmula a ty ve mně přetrváváš až do této chvíle. Kousek tebe ve mně bude nejspíš už napořád. Stejně jako všechny ty osoby s písmenkem. Jenomže u tebe se všechno událo tak rychle, že jsem ti písmenko ani nestačila dát.

Je prostě hnusný dávat někomu naděje a pak ho poslat do prdele. Takže asi nebudu já jediná, kdo to podělal. I když obojí je tak docela moje vina.

Přála bych si, aby tu byl způsob, jak ti to říct, aniž bych skončila jako všechny přede mnou. Jenomže ten asi neexistuje.
Zvlášt teď, když mě asi nenávidíš.


Kam dál

Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.