Září 2015

Parní válec aneb Všichni jsme lidi

30. září 2015 v 16:45 | Amazonka |  co si myslím
Už v dřívější době jsem napsala článek o tom, že nemám ráda takové ty úžasně dokonalé a dokonale úžasné stěry, typu "hmm a koho to zajímá?" a podobné výtvory. Nevím proč je tomu tak, ale připadá mi, že poslední dobou se mezi tyto slavné výroky začíná zapojovat i něco, čemu bych říkala nějakou přezdívkou typu... třeba parní válec. A byste pochopili, je v tom samozřejmě velká dávka ironie, jelikož parní válec je v podstatě jenom chmýří co vám v trapném tichu prolétne před obličejem. Jo, to by byla přesnější metafora, ale budeme používat ten ironický parní válec.

Parní válec můžeme definovat jako člověka, kterého už nenapadá nic tak vtipného, co by napsal, tak začne hejtovat vaší češtinu.

Chápu, že prostě nejde upozornit na něco takového, jako když někdo napíše že "tvúj živod mám v pyči," samozřejmě, musíme to brát trochu s rezervou. Já třeba osobně lidi upozorňuji na hrubky nebo překliky, ale naprosto vyloženě mě dostávají lidé, kteří vám, když uděláte chybu ve mně/mě (což je mimochodem chyba, která se i u mé osoby vyskytuje hrozně často, tudíž jsem jí uvedla jako příklad, i když bychom nalezli i více situací) napíšou něco typu "hele nejdřív se nauč česky a pak se s tebou budu bavit joo."

Každodenně se děje tolik věci, globální oteplování tíží naše křehká srdce, v noci nám svítí krvavý měsíc a bože můj, právě teď na Arktidě umírá lední medvěd na zápal plic. Vždyť se můžeme bavit o takových krásných věcech jako jsou například dinosauři, jaký je to dneska krásný počasí nebo si třeba dávat rady o zadržování moči, co já vím. A my řešíme to, že někdo je "největší kretén na světě", jelikož napsal, že všechny ženy byli neplodné. (Nevím, proč mě napadla zrovna tahle věta. Bože, co?)

Vždyť si přiznejme, s hlavou hrdě vztyčenou, že jsme po sobě kolikrát museli opravovat trapnou hrubku. Vzdělávejme se v českém jazyce jak po mluvnické, slohové tak i literární stránce, nechť je náš pravopis co nejlepší, ale prosím vás, je čas si uvědomit, že jsme všichni lidi. Napsat někomu, že má chybu tady a tady, to je slušnost. Těším se, až to budete psát do komentářů pod tenhle článek, pokud tu mám nějaké chyby, fakt že jo. Ale své stěry, kterými jemně naznačujete, jak sami píšete naprosto bezchybně, si laskavě strčte víte kam.

(P.S. nespisovné výrazy jsou schválně :-)))

Děkuju

25. září 2015 v 18:12 | Amazonka |  kde skončí vše
Děkuju vám všem, že jste se kdy rozhodli založit si blog, protože si vážím naprosto každého, kdo si nějaký ten shit na tomhle blogu přečte, a děkuju vám, že mi sem občas hodíte nějakej krásnej komentář, mám vás za to ráda. Děkuju, že se mi často snažíte pomoci a taky děkuju, že se svěřujete se svými problémy i vy abych alespoň měla tu možnost vás nějak podpořit já, i když si nejsem tak úplně jistá, že to umím. Děkuju vám, že píšete články, jaké píšete. Děkuju vašim rodičům, že se kdy rozhodli vás stvořit a i když nikoho z vás osobně neznám, mám pocit, jako bych znala. Pokud jsem kdykoliv napsala na svůj nebo na váš blog něco, za co mě nemáte rádi, tak se vám omlouvám, protože bych vážně chtěla, aby jsme se tu měli rádi všichni. Blog je něco jako můj fiktivní svět, až na to, že je skutečnej a vlastně neni. Mám vás ráda, ještě jednou.

Asi je to napsaný trochu jebnutě, ale řekla jsem to, co jsem říct chtěla.

Nejdříve si dovolím vrátit se jednou nohou k minulému článku. Já se nechci zabít. Nechci na sebe vztahovat ruku. Ale pořád na to myslím a myslím na to jako na něco, co prostě udělat nechci. Jenom o tom přemýšlím často. A nevím proč.

Upřímně říkám, že tenhle článek píšu trochu proto, abyste si nemysleli, že s blogováním plánuji skončit nebo tak něco, jenom si dávám pauzu a čekám, než se můj život vrátí do něčeho, co můžu nazvat "staré koleje." Doufám, že to bude brzo. Protože už mi začíná hrabat.

Často myslím na to, že bych měla napsat něco na blog. Nejhorší na tom je, že vám chci povědět, jak se cítím, ale nedokážu to. Nevím jak to mám udělat.

A asi kouřím. Nevím.

Aby to tu nebylo takový prázdný, hodím vám sem nějakou písničku.


Přeji vám všech do budoucích dnů mnoho krásného, usmívejte se a myslete na hezký věci. Já se o to budu pokoušet taky. Mám vás ráda. Děkuju.
Amazonka

A znovu ve sračkách

12. září 2015 v 13:10 | Amazonka |  kde skončí vše
A všechny ty sračky mnohonásobně zhoršují ty zkurvený ne-zrovna polehčující okolnosti své přítomnosti, způsobují stavy, které jsem až současné chvíle neměla to potěšení poznat a já se v sobě nevyznám snad jako ještě nikdy. Je mi strašně blbé to říkat, ale udělat to musím, tudíž přiznávám, že jsem obdržela moji tak moc nenáviděnou vlastnost u ostatních lidí. Možná bych to nenazvala tak, že často měním názory, ale spíše pro mně věci a lidé ztrácejí a získávají váhu strašně snadno.

Pokud někdo z vás četl minulý článek, tak vám říkám, že teď je všechno zase jinak a jsem přesvědčená o tom, že zítra to bude ještě trochu jiné a pozítří už budu přemýšlet úplně o rozdílném tématu. Alespoň co se tedy týče osoby A a osoby B, mezi které se ještě nachomýtli osoba C, D a E. Souhrně bych tři nové přírustky nazývala spíše skupina C, tudíž jako samostatnou jednotku. Bude to ve výsledku zřejmě o dost snazší a přehlednější. Čímž se dostáváme k další otázce, jenž zní: Jakou její nenáviděnou vlatnost u ostatních lidí ještě Amazonka obdržela? Že vždy nakousnu téma, ale nedořeknu ho, protože zároveň umírám touhou se svěřit, jenomže nemůžu a zároveň to ani nechci udělat. Nedává to smysl, vím že ne. Tak moc ráda bych si přála upřímně říct, že jsou mi všichni úplně jedno, ale bohužel, není to tak. Jenomže nedokážu rozlišit pravé pocity od těch smyšlených, nebo jenom přechodových.


Znova ve sračkách

4. září 2015 v 20:50 | Amazonka |  kde skončí vše
Tak si zkusíme pokus, jestli jsem pochopila to, co jste mi vysvětlovali v minulém článku. Je to fajn? Snad jo.

Víte, já jsem zjistila něco hrozně důležitýho. Myslela jsem si, že změnit svůj emocionální stav k osobě je hrozně těžké a když už, tak něco takového prochází dlouhým procesem a systémem. Ale ona stačí naprostá chvilka, třeba pár dní a úplně všechno je najednou vzhůru nohama. A to se mi zatím osvědčilo jak v pozitivním, tak v negativním smyslu.

Já vůbec nechápu, jako se to stalo, ale uvědomila jsem si, že přes léto jsem na... řekněme osobu A... skoro vůbec nemyslela a celkem mě zaráží, že mi k tomu dopomohlo jenom vzájemné odloučení. Hrozně dlouho jsem si svoje city nepřipustila. Sama sobě. Když už jsem se ale smířila s tím, že něco cítím a že to něco trvá už podstatně delší dobu, cítila jsem se, jako bych spadla do vody a nevěděla, kde je nahoře a kde je dole. A já se topím. Když jsem sebou ve vodě přestala mlít, vyplava jsem na hladinu, aniž bych to vůbec postřehla. A abych zůstala u velice originálních přirovnáních s vodou, tak jsem doslova vyšla z jednoho rybníka, přešla silnici a už byla v dalším. A to se dostáváme k osobě B. Ne, vlastně ještě ne, stále jsme u osoby A.

Zatímco změnit emociální stav je hrozně jednoduché (i když kurva neovladatelné), tak začít se chovat normálně ve spojitosti s dotyčnou osobou A je o dost těžší, a přestat myslet na všechny ty sračky, když jsem s ní, považuji za takřka nemožné.

A já už jsem zase v tom samým, zase v těch samejch sračkách, protože je to naprosto stejný, jenom horší o to, že vůči osobě B odloučení ani trochu nepomohlo, naopak se všechny ty sračky ještě zhoršily. Nebo ne? Já jsem hrozně nejistý a nerozhodný člověk, nerada říkám věci přímo a radši všechno okecávám, aby nedošlo k nedorozumění a když dojde, nedokážu se vypořádat následky. Nevím co melu. Jo, a řeším každou kravinu. Jo, a jsem tak trochu kráva. A teď mi nemusíte nějak psát, že nejsem a podobně, protože já chci něco být a jsem ochotná se spokojit alespoň s tou krávou.

(taky při koukání na tenhle gif nemůžete přestat myslet na menstruaci?)

Emo chvilka

1. září 2015 v 16:42 | Amazonka |  kde skončí vše
Tato písnička vůbec nevystihuje náladu tohoto článku, ale líbí se mi, tak si jí pusťe. Btw nevíte náhodou jak se to dělá, aby to políčko s písničkou nebyl čtverec ale takový ten podlouhlý obdélníček? Určitě víte, co myslím.

Dnes ráno jsem se rozhodla pro optimistický den. Snažila jsem se vykročit pravou nohou, trochu si to poklidit v pokoji, abych měla takový ten pocit uspořádanosti, víte. Prostě si ten první den udělat nějak příjemnější, i když jsem se na něj, musím přiznat, koncem prázdnin i celkem těšila
upřímnými emocemi.

A tady končí veškerá sranda. Ležím tu rozprdlá v posteli, nechce se mi absolutně nic dělat, jelikož mně všechny ty kecy za ten první den úplně vycucali a mně až teď pořádně došlo, že tohle fakt není vůbec žádná sranda, tohle není nic, na co bych se měla těšit. Lidi, já nevím, jestlí vám to taky došlo až teď, ale ona začala škola. Co to jako je? Pokojně si užívám prázdninového života a teď taková podpásovka.

Tak moc se štítím učení a domácích úkolů, tak moc mě to nebere. Jsem takové líné praso.Odklidím se do ústraní a v tichu budu strádat nad vlastním životem, jako sobecká rozmazlená svině, co si neváží toho, co má a co by jen tak čistě teoreticky taky vůbec mít nemusela. Kdybyste slyšeli v povzdálí jakési nejasné vzlyky či občasný pláč nebo místy i škytnutí, ignorujte to prosím a udělejte si také svou emo chvilku.

A to jsem si myslela, že tenhle den bude fajn. Víte, co jediné je v tuto chvíli polehčující okolnost? Že už brzo přijde podzimní počasí. Sláva na výsostech bohu a na Zemi mezi lidmi mír.

Amazonka
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.