Nejsem normální. Zjistila jsem to už dávno, ale stále přicházím na nové důvody, proč nejsem normální. Takže nejsem. Znova a znova. Co to vůbec znamená být normální? Vždyť to je tak moc abstraktní pojem, proč ho používám, když to k něčemu nevede?
Promiňte mi, že v současné chvíli se nebudu moc snažit o nějaké úžasné navazování vět a slov, ale v mé hlavě se odehrává souboj titánů, chce se mi hrozně moc na záchod, ale jsem líná si na něj dojít a v posledních pěti dnech mám pořád hroznou žízeň a nedokážu si vysvětlit proč. Dneska v noci se mi zdálo o tom, že si pořád nalévám skleničku vodou a pak jí vypiju, takhle stále dokola. Divný, co?
Nějak hrozně moc prožívám spoustu věcí a nedokážu si nalhat, že mi na nich nezáleží. Mé představy začínají překračovat hranici mé chápavosti. Což mi připomíná, že by bylo fakt bezva, kdybych měla takový ten chápavý ocas a mohla dělat nějaký úžasný psí kusy na stromech jako opice. Opice jsou vlastně dost roztomilý, ale chybí mi u nich taková ta elegance, pokud víte, co myslím. Víte co, kočka, to je osobnost. Opice je trdlo, ale je to kawaii.
Nejvtipnější na tomhle článku je, že jsem každý odstavec začala s tím, že budu psát, o čem jsem celý tohle pojednání chtěla mít a pokaždé jsem skončila u jinýho tématu. (Konkrétně u významu slova "normální," pak o tom, že mám žízeň a pak u opic.) Takže už vážně.
Strašně moc mi chybí naše táboráky a společný chvilky, ale nejhorší na tom všem je, že už se to nedá vrátit, protože je mi zkurvených 16 a hrozně to nenávidím a zároveň jsem za svých 16 prožitých let strašně ráda a zároveň mě strašně mrzí, jelikož je tu spoustu debilit a sraček, co se mi nelíbí či nelíbilo či ještě nelíbit bude, a já bych měla být pyšná na to, že se mi podařilo si toho vážit, jenomže nejsem, protože ta nostalgie je taková hořkosladká... Páni, to je dlouhá věta.
Teď mi došlo, že je to vlastně fajn. Panebože, já jsem před chvílí lhala. Já jsem se asi opravdu naučila vážit svýho života. No, seru na to, musím teď nad svými pocity hodně dumat.
A všechno bude nakonec stejně jinak, no to známe. Ještě jsem se úplně nerozhodla jestli se mám vlastně dobře nebo špatně. To zní debilně a nereálně, ale jak už jsem napsala... ta nostalgie je taková hořkosladká...
Dojdu si alespoň na ten záchod, než bude pozdě. A napít se proboha.
Christina | 
Já docela opicím závidím - mají inteligenci a zároveň postrádají jakoukoliv touhu po eleganci, nevyhledávají (ani neznají) krásu, nepřemýšlí o tom, jak vypadají ani jak to působí. Když můj kocour narazí do okna tak je na něm vidět že se stydí.
Co se týče jiných témat tak ti můžu říct, že mě se to stává i když přemýšlím. Nakousnu relativitost morálky a už přemýšlím jestli by medúzy mohly osvětlovat cesty v post-apokalyptické společnosti.