Listopad 2015

Dvě křehké snítky rudých gladiol

21. listopadu 2015 v 15:35 | Amazonka |  kde skončí vše
Převelice se tomu divím, ale společně s tím krásně studeným počasím a občasným deštěm současných dnů a nocí mi po delší době přibylo trochu životního optimismu. Za těch pár prožitých let, co mám zatím na kontě, jsem si už tak nějak svým způsobem stačilo zvyknout, že mou náladu často vystihuje termín "houpačka." Což naprosto popisuje například kontrast minulého článku s tím dnešním.

Je hrozně pěkné se znovu budit s pocitem, že žít je někdy i celkem fajn, zahrát si pár kytarových akordů, které se mi čím dál tím víc stávají mým nejmilejším životním společníkem, ať jsou z prstů mých, metalovýho kytaristy nebo třeba Karla Kryla a jeho Morituri te salutant. Je zajímavé, jak tato melodie s textem spíše pesimistickým než optimistickým dokáže v člověku jako jsem já vyvolat tolik hořce nostalgických vzpomínek, jelikož tato píseň je jich alespoň pro mne po okraj plná a nejspíš proto je mi tak blízká.

Je hrozně pěkné se usmívat a nemít k tomu konkrétní důvod.

Je hrozně pěkné jít si ven do toho krásně ledového a štiplavého vzduchu dočíst moc pěknou knížku, kterou jsem si rozečetla k dnešnímu ránu. Budu si jen tak sedět, pročítat řádky a obdivovat krásu literatury. A užívat si dobrou náladu, dokud jí mám.

Ach, listopade, co to se mnou provádíš?

Amazonka

Cítíš ten chlad, jak se ti drápe na krk?

12. listopadu 2015 v 11:11 | Amazonka |  přespříliš emocionální
S každým dalším článkem, co zveřejním společně s písničkou od této skupiny mám stále horší pocit, že si vlastní vinou blog měním na jakousi pofidérní fanpage. Jenomže mi není pomoci. Nedokážu přesně přijít na kloub slovům, která by blíže vysvětlila můj vztah k této hudbě, ale začíná se to měnit na pro mě velice osobní záležitost. Častokrát nalézám inspiraci právě v ní a skoro vždy vystihuje náladu článku více, než slova, která obsahuje. Tudíž na kulisu pro čtení volím tuto skupinu, i když je to už tak moc obvyklé...

Konkrétně při písni And the snakes start to sing mám pořád pocit takového mrazení na zádech. A v tu chvíli, kdy ho začínám vnímat, se přímo v textu objevuje v překladu Cítíš ten chlad, jak se ti drápe na krk? Vždy si pro sebe v duchu říkám že ano. Ano, cítím. A jak i při poslechu, tak právě teď, při psaní těchto slov, se mi oči plní slzami a mysl představami o topení se ve studené... ledové vodě. A samy představy mě stahují hluboko pod zem. Stále je vidím. Ano, já cítím ten chlad, jak se mi drápe na krk. Melodie se mne dotýká a já se nemůžu zbavit trochu sobeckého pocitu, že celá píseň je o mně. Ne, svazuje mě, ale příjemným způsobem, kterému se v dohledné době rozhodně nehodlám bránit.

A také cítím fungování vlastního organismu. Uvnitř mého těla se hromadí neuvěřitelná spousta negativní energie a já nevím, z čeho pramení. Nemám sebemenší ponětí, kde jsem k ní původně přišla. Pomocí hudby se jí snažím co nejvíce ventilovat ven, pryč ze sebe. Znečišťuji své okolí svým pesimismem a špatnou energií, kterou zpět dýchám, zpět vstřebávám, nestíhám ji tak rychle dostávat znovu ze sebe a tak se začínám dusit. Topit. Topím se ve vlastní špatnosti, do které se pomalu rozpouštím.

Zjistila jsem, že vůbec nejsem jako hlavní postavy z knížek, kteří jsou v jádru své duše dobrými, laskavými lidmi. Já patřím mezi ty zlé, kteří končí špatně, jelikož jejich duše je zkažená a mysl zastřená spoustou rozličných věcí. A nemám tolik síly na to, být ve své špatnosti opravdu dobrá. Nejsem Voldemort, ale smrtijed, který nikdy nic nedokázal a sám nemá vlastní sny, proto je otrokem jiného, většího, jenž má větší šance, schopnosti a prostředky být tím velkým a špatným. Nejsem nic. Nenávidím se, nenávidím, protože si za to můžu jen já sama. Ale napravit se sama nezvládnu.

Znovu se dostávám do té nálady, kdy napíšu větu a vzápětí jí už mažu. Je v tom tolik zmatku a nepochopení ze všech stran, který vůbec existujou. Taková hořká ironie, že jednou napíšu, že bych hrozně moc potřebovala někoho, kdo by mi rozuměl a komu bych rozuměla já. A podruhé, že nechci, aby mě nikdo znal takovou, jaká doopravdy jsem. Já nevím. Nevím. Nevím.

Amazonka


Smrt v mlze

8. listopadu 2015 v 18:29 | Amazonka |  patetická nálada
Dnes bych vám chtěla představit dvě věci.

Nejdříve. Bez naprosté potřeby dokonale rýmovat slova přicházím s dalším, velice krátkým výtvorem. Ano, jsem si vědoma, že slova láska a válka se nerýmují. Celá sloka napsaná kurzívou k tomu totiž jakoby nepatří, je to text z písničky It Never Ends, který se mi při psaní pořád vybavoval a tak jsem se ho k tomu rozhodla tak trochu přifařit, až na to, že byl v angličtině. Tudíž jsem si ho musela přeložit a tak se to nerýmuje. Smutný, ale nevadí.

Když jsem se znovu rozhodla psát báseň, stalo se to, co vždycky. Popadli mě jakési depresivní obrazy, nebo v tomhle případě bych to úplně depresivním nenazvala. Každopádně se mi vybavilo takové to známé ztvárnění smrti, kostra s kosou. A já se pokoušela tak nějak popsat mou představu smrti, tedy konkrétně sebevraždy, kdy je jakési... nic... kouř, dým, mlha, cokoliv. A člověk do ní volá a prosí o ukončení. Obrazně. Nevím.

Skrývá se štěstí, zoufalství pod prahem,
budu tvou obětí, staň se mým vrahem.
Očima nespatříš, tvář mrtvou, bledou.
Studené paprsky, mlhou tě svedou.

Chyceni ve tmě, v ďáblovo duši,
s hlubokou touhou co třeba ukojit,
Škrtí mne hlas, co ticho ruší,
Dovol mi, prosím tě, konečně odejít.

Tohle je to, čemu říkáš láska?
Nazýváš to sebevraždou.
Já to nazývám válka.


Budeme nejlepší kámošky?

4. listopadu 2015 v 15:56 | Amazonka |  co si myslím
Přátelství ach přátelství, to je vlastně tak nádherná věc, tak nádherné je pravé přátelství a nejnádhernější je to vědomí, že si ta druhá strána je toho též vědoma. Vzájemná podpora, tak to je moc fajn. Důkazy o naší naprosté odevzdanosti, dobře, proč ne. Ale teď, byť jsme to jistě nečekali, prostě musí přijít ta známá obávaná věta: Čeho je moc, tak toho je příliš.

Abych vás k této údajné "zvláštní zálibě," nějakým způsobem uvedla, začala bych asi tímto. Zvláštní zálibou by to možná nazval jedinec, který tento jev poprvé z dálky pozoruje. S jedním obočím zvedlým, s pootevřenými ústy a se svraštělým čelem. Jiní, co se s tímto setkávají častěji už si proto našli příhodnější označení, třeba něco jako "totální pindy" nebo tak. Jo, totální pindy je vlastně celkem fajn. Ale teď už k tomu...

Víte, já mám občas takové divné šimrání v břiše a takový zvláštní pocit, že život je vlastně krásná věc a určitě bychom si jí měli vážit. A pak přijde parta čtyř uřvanejch holek, držících se za ruce, do puntíku stejně vypadajících. Barevný legíny, jakýsi pytel na zádech, to je teď přece cool. Začnou se plácat po prdelích, dělat si selfíčka a u všeho toho se držej za tu ruku a já se na to koukám a říkám si, co jsem komu udělala, že se tohle ocitlo před mými zraky.

K tomuhle má spousta holek prostě nějakou úchylku. Tou zvláštní zálibou je jakési skupinkování, kámošenkování, ale já upřímně v tom vidím jenom spoustu faleše a lží. Připadá mi, že takovýmhle exemplářům vůbec nejde o to, jaké lidi si ke svému kámošenkování schytali. Hlavně že nějací jsou a nevypadají samotářsky, protože to by byl přece konec světa.

Ty holky o sobě měsíc říkají, že jsou navždy nejlepší kámošenky, dávají si na zeď společný statůsky a fotečky a všude mají to blbý BFF. A vždycky to končí stejně. Jedna druhou začne pomlouvat, ta se o tom dozví a jde o tom napsat další status. Panebože, neříkejte mi, že jste si teď pod tím nikoho nepředstavili. A ta první holčina si jde hledat další svou oběť, se kterou to dopadne úplně stejně jako předtím. Nádhernej koloběh života. A teď mě mrdněte po hlavě.

A ještě k tomu... Někdy mě prostě opravdu dostávají komentáře u fotek nekterých holek. Pro menší ukázku bych se teď chvíli pokusila o vyjadřování jako ty dotyčné umělkyně. Asi mi bude trochu šoufl z vědomí, že nějaký takový výtvor mám u sebe na blogu, ale odpustit bych si to nedokázala.

Prdelko <3 Fakt kundíš :'33 Láska největší <3

Myslím, že si to nechám napsat na hrob, až umřu. Pak se to najde za miliardy let a uvidíme, co si o tom budou myslet. Vlastně neuvidíme. Jaká škoda.

A víte co je na tom fajn? Že já to mám vlastně ráda. Na sledování tohohle všeho se užije tolik srandy, že to snad ani není možný.
Amazonka

Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.