Prosinec 2015

Óda na píču

27. prosince 2015 v 23:02 | Amazonka |  kde skončí vše
Přece jen je mezi náma ta povrchní vrsta, která se nám všem tak moc příčí ale zároveň po ní všichni bezmezně toužíme, nemám pravdu? Přece je v ní tolik krásných a charismatických, i když uvnitř zkažených jako my všichni ostatní. Představa bytí součástí toho všeho je odporná, ale jakoby v nás byl nějakej pofidérní magnet, co nás nutí se do těhle oblastí příbližovat, i přesto, že tam nemáme co dělat. Vyhledávat tu přítomnost, která nás v pravý moment uspokojí. A další den bude celej ten pocit jenom velkej a těžkej šutrák, kterej tvojí hlavu bude ještě dlouho tížit a pronásledovat.

Neustále sama sebe přesvědčuji o tom, že jsem dobrý člověk. Nedaří se mi to. Nevím, jestli chci bejt dobrej člověk. Ale chci chtít být dobrej člověk. Protože je to fajn a protože se mi nelíbí všechny ty sračky, kvůli kterým se sama sebe bojím.

Je toho ve mně víc, než jsem si kdy myslela, že vůbec můžu obsáhnout.

...A teď se jenom ptám vás a sama sebe, dokážete tenhle článek číst, soustředit se na něj a porozumět mu? Protože i když se za mými posledními články (kterých je najednou tolik) skrývá hodně příběhů a emocí, kdybych je četla s tím, že autora vůbec neznám, připadalo by mi to jenom jako prázdný slova. Debilní výkřiky do tmy z rádoby teenage světa.

Jelikož si uvědomuji, že jsem vám během posledního asi měsíce představila hned několik osob.

1. Skupinu lidí, ke které se můj osobní vztah neustále zvětšuje a prohlubuje a na kterou jsem hrdá, jelikož takhle jsem si svá přátelství v minulosti vůbec nepředstavovala.
2. ...čímž se dostáváme k mojí (ztracené) kamarádce... možná nejlepší... možná ne...
3. Kluka, který mi neskutečně zamotal hlavu, což neměl dělat, jelikož jsou mezi náma strašně obrovské rozdíly. A on o tomhle ani neví, sranda, že.
4. Další skupinu lidí, tehdy se ale jednalo pouze o jakýsi nepřesný náhled na osoby, ke kterým jsem ve svém životě cítila něco víc, přesně v TOM slova smyslu...
5. Kluka (jiného než v čísle 3), který je pro mě jakýmsi nejvyšším ztělesněním mého maximálního "vysněného," které jsem zatím osobně potkala. Tady to prostě nedokážu říct jinak, pokud k němu něco chcete víc, přečtěte si znovu první odstavec tohoto článku. Každopádně tento vztah bych nedokázala vůbec nijak popsat. Možná se vám může zdát podobný jako již zmíněná trojka, ale je to úplně rozdílné... Tohle není žádné pobláznění... Bohužel/bohudík. Nevím.

A tohle bych nepsala, kdybych si neuvědomila, že začínám čím dál tím více mluvit v hádankách, které bych možná po letech už nemusela rozluštit. Rubrika ničeho se začíná nekontrolovatelně rozrůstat, zatímco ostatní poklady zanedbávám...

Mimochodem název jsem vymyslela až teď, nemá to s tím asi moc společného, ale nevím proč, zalíbilo se mi to.

Pan Jebátor

20. prosince 2015 v 20:26 | Amazonka |  kde skončí vše
To kvůli tobě skoro propadám. To kvůli tobě se netěším na vánoce. To kvůli tobě nemám dárek ani pro jedinýho člověka z těch, kterým jsem chtěla alespoň na ty vánoce něco dát. Kvůli tobě se nedokážu na nic soustředit. Kromě jediné věci.

Chodím spát o čtyři hodiny dříve, než chodím normálně, protože chci myslet na tebe. A stejně nakonec usnu ještě později.

Přijdu si jako kdyby mi bylo jedenáct a ani mi nepřijde blbý něco takovýho zveřejnit.

Jebe mi z tebe. Naprosto. Strašně mi z tebe jebe.

A můžeš za to jenom ty... Nesnáším tě za to, že pro mě tolik znamenáš...


Tak moc, až to bolí

17. prosince 2015 v 17:48 | Amazonka |  kde skončí vše
Nesnažím se tvrdit, že se už nic nemůže zachránit. Nesnažím si ani sama sobě namluvit lži o tom, jak všechno, co jsme kdy společně byly, je jen další špatná vzpomínka v zástupu, nad nímž je hodno uronit pár slz a ráno znovu předstírat, jako by se v jádru podstaty vlastně nikdy nic nestalo.

Nechci, abys Ty, která si pro mne byla tak moc dlouho mým nejbližším přítelem, která mě tak moc dlouho formovala do mé současné osobnosti a která pro mne znamená léta prožitá tak nádherným způsobem, byla nakonec jen těžkým šutrem uvnitř mojí hlavy a mojí duše. Navždy Tě chci mít jako zosobnění dětství. Protože mám čím dál větší pocit, že přesně tím si celou dobu měla být. A my to pochopily tak špatně...

Myslím si, že nám oběma všechny spojitosti naznačily to samé. Role kamarádek už nám prostě dohromady nejde, jelikož nedokážeme vytvořit ten soulad, jenž mezi námi kdysi dávno byl. A role starých známých, jenž se usmívají, když náhodou najdou starou fotku, zní stejně i docela poeticky.

Děkuji Ti za to, že si mi ukázala jak se lidé rychle mění a jak rychle se měním i já sama. Děkuji Ti za to, že si mi ukázala, jak opravdu nikdy nic tak, jak jsem si to předtím představovala. A především Ti děkuji za vzpomínky, jelikož to je něco, čeho si na tobě vážím tak moc, až to bolí.

Pro tebe, o tobě

10. prosince 2015 v 20:35 | Amazonka |  kde skončí vše
Mé okolí i já sama v sobě zřejmě skrývám ještě kvanta věcí, které mě udivují nebo spíše čekají, až mě jednoho dne teprve udivovat začnou, ať v dobrém, nedobrém či dočista příšerném slova smyslu. Myšlenky a pocity dávno zapomenuté se stále vracejí, opakují, žhnou, plají z očí, a já díky jejich přítomnosti znovu pociťuji tu hořkosladkou nostalgii, o které píšu tak moc často, že mi to přijde už i jaksi nevhodné.

Víte, já věřím na lidskou jedinečnost, vím, že i když není skoro v ničem, co tu jakožto lidská rasa provádíme či vytváříme, je uvnitř každého srdce, které bije. Ale já jsem zřejmě poznala ten krásný pocit najít někoho, koho můžete nazvat přítelem a víte, že vaše lidské jedinečnosti jsou podobného rázu a přitom od sebe tak moc odlišné. A žijí v takové melodické symbióze. Najednou máte šanci připadat si jako parta děcek z britskýho filmu, co se v černých zimních kabátech a v mlze schází za plotem, na kterým visí obrovský nápis "vstup zakázán," s cigaretou, kterou drží s takovým sladkým hraným nezájmem. A kouř, jenž jim vychází z úst, pozorují tak dlouho, dokud úplně nezmizí v prosincovém mlhavém podvečeru.

A tyhle chvíle mě dokáží občas vyhnat z té představy sebe sama stojící uprostřed plastového světa, jenž nabírá skutečnosti.

Jenomže na druhé straně jsou úplně jiné osoby, pro které už bylo tolik spadaných slz, za nimiž ve svém životě mám jasnou tečku a které jsou pro mě na druhou stranu nyní jen jedním velkým otazníkem. Tolik chvílí, kdy jsem nesledovala svět s úsměvem a teplem v duši, a tolik věcí, kterých z té doby lituji. To všechno jen pro to, abych se o pár let později snažila vší silou na každého z těch lidí zapomenout. Možná to tak mělo být a nejspíš to koneckonců považuji i za správné. Já se ovšem obávám, že na člověka, ke kterému jsem měla tak silné citové pouto, o němž nevěděl ani on sám, se velice špatně zapomíná. A já v této řadě nechci mít další oběť.

Jen mi prosím vysvětli, proč vyhledávám tvou přítomnost, když mě tak ničí? Proč se bojím na tebe podívat? Proč si vždycky najednou připadám jako spadlá větev?

Takže prostředníčky vzhůru a jdeme dál

5. prosince 2015 v 9:57 | Amazonka |  kde skončí vše
Během posledních dnů jsem porušila snad úplně veškerý obsah všeho, co jsem si slíbila, že udělám či neudělám. Ta ironie spočívá v tom, že mě to ani moc nenutí přemýšlet nad svým životem a filozofovat, jakým způsobem se mám do budocna zlepšit. Jako by všechny záležitosti týkající se mé osoby šli jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jako by to se mnou nemělo nic společnýho. Jako by mi vůbec nebylo líto vrážet prachy do nikotinu. (Což je mimo jiné pravda, ale to teď nebudeme rozebírat, žeano.)

Někdy si říkám, že kdybych byla jenom tělo bez duše, lidská bytost bez jakékoliv známky lidskosti, všiml by si toho vůbec někdo? A pak mi dojde, že jsem tak blbá, že bych si toho nevšimla ani já sama. Takže prostředníčky vzhůru a jdeme dál.

Opravdu mě začínají tížit všechny ztracené vteřiny, ale nejsem schopná s tím něco dělat. Nebo možná i jsem, ale nechci... (to je kurva blbá logika.) Mohla bych říct, že by to stejně k ničemu nevedlo a podobný demotivující kecy, který můžou být pravdivý, můžou být pouhou černobílou iluzí vytvořenou v mojí prokrastinující mysli, ale jak já bych to mohla jenom vědět, když jsem to nezkusila? Takže prostředníčky vzhůru a jdeme dál.

Mám ještě horší známky než kdy jindy a to jsem si řekla, že se budu snažit vejít do prváku pravou nohou. Čím dál více lidí si myslí, že kouřím. A mohla bych pokračovat i dále, a řekněmě si upřímně, koho to tady vlastně zajímá. Takže prostředníčky vzhůru a jdeme dál.

Když se tak nějak odlepím od země a podívám se na sebe, jak tady sedím před počítačem a píšu článek plný slov, kterým snad sama nikdy neporozumím, je to představa celkem úsměvná. Však já ani nevím, o čem vám tady vlastně píšu. Ale devatenáctý článek v rozepsaných už by byl asi moc.

Amazonka
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.