Leden 2016

Amazončina tvář

23. ledna 2016 v 17:08 | Amazonka |  náhodný výplody
Na zkurvenou počest již tolikrát omílané "osoby C," jak jsem jeho existenci pojmenovala, tu padlo už tolik zbytečných slov plné víceméně pravých emocí. Bohužel až příliš skutečných, víceméně pravých emocí. To asi nedává moc smysl. Bude to tím, že celý začátek této éry, ve které osoba C hraje o dost hlavnější roli, než bych si kdy pomyslela, pochází z naprosté nesmyslnosti, která se s tím táhne až tak nějak do teď. A nejspíš se s tím bude táhnout i dále, ať dělám co dělám... popřípadě nedělám.

Začínám se v tom celém tak ztrácet, že už začínám pochybovat, kde je nahoře a kde je dole. Nemůžu vyhnat osobu C z hlavy a brání mi to v naprosto banánových (asi se spíš říká banálních, ale takhle to zní líp) činostech, které jsem milovala. Nemůžu číst, nemůžu kreslit, nemůžu tvořit, jelikož moje myšlenky jdou úplně jiným směrem. Dřív jsem si myslela, že to v tvoření pomáhá, že bez múzy (tohle slovo teď používám v každém článku, nevím proč) kreativita chřadne. Ale moje zdánlivá múza je jen velkej tlustej mopsík velikosti empajrstejtbyldyng sedící na mé cestě vstříc umění. Myslím, že ti z vás, kdo moje články čtou už nějaký ten pátek, ví, o čem mluvím.

A jak dny plynou, Tilion pluje dále v měsíční záři a stále se snaží dohonit krásnou Arien v loďce ze slunečních paprsků, i když ho její přítomnost pálí. Nedaří se mu to. Já sedím a celý tento proces pozoruji v podstatě z jednoho místa. Zjednodušeně řečeno prostě nic nedělám, jenom sedím celý dny na prdeli ať už doma nebo ve škole.

Už si vůbec nepamatuji, na jakém blogu jsem k tomuto nápadu přišla. Ale zřetělně si vybavuju, jak jsem do komentářů pod článek, který teď hodlám trochu zkopírovat psala, že uvedu odkaď to mám. Ach ty sliby, žejo... Mám prostě na vás takovou otázku na zamyšlení. Mě to třeba, když jsem to zkoušela už u již "zmíněné" slečny, dělalo docela problém a konečný výsledek byl, jak jsem poté v komentářích zjistila, dost odlišný od ostatních názorů. V tom je asi to kouzlo. Takže... Jelikož neznáte moji tvář a celkově podobu člověka, jenž tohle všechno píše, zajímalo by mě, jak jsi mě představujete. Eh, možná jsou to kydy a samozřejmě vás do ničeho nenutím, když si prostě představíte jen vzduchoprázdno (protože tak to já ve většině případů mám a nesouvisí to s tím, jaký vztah k tomu blogu chovám.) Děkuji.

Ústřižky

19. ledna 2016 v 16:50 | Amazonka |  náhodný výplody
Dobře, kašlu na to, už asi týden se snažím zformulovat alespoň úvod článku, jenomže pokaždé, když napíšu nějaké slovo, větu či souvětí, vzápětí už všechno mažu a buď všechno končí v rozepsaných, nebo přede mnou mlčí bílá stránka. Mám uvnitř hlavy maličkatý spirálky, který se mi zamotávají dohromady a místo mozku mám teď jeden velkej bordel.

...i nyní jsem použila úvod ze článku, který jsem měla uložený v rozepsaných. Nechci aby tam to, co teď vytvořím, skončilo taky, takže rovnou říkám, že to, co právě čtete, postrádá jakoukoliv snahu, múzu či cokoliv, co by se mi vlastně tak nějak líbilo.

Víte, jelikož mám tenhle blog taky tak trochu kvůli tomu, abych si mohla za pár let přečíst, jak jsem byla blbá a říct si, že čas strašně rychle letí (což si říkám i teď, ale přece jenom, potom to bude lepší), tak

...Myšlenku už vám nedokončím, omlouvám se. Úvod vzatý z 1.prosince 2015, narazila jsem na to, když jsem si prohlížela rozepsané články a jelikož mi při čtení přišlo tohohle článku hrozně líto, že už měl dvakrát naději na zvěřejnění a čekal tak dlouho, vždyť musí mít duši úplně ztrápenou. Teď už to snad vyjde. Já ani tak nemám problém s tím o čem mám psát. Možná je to tím, že v 75% mých článků si prostě otevřu stránku a píšu naprosto volně a nepřipraveně. Spíš se neumím vymáčknout... Myšlenku mám v hlavě, ale nedokážu jí zformulovat na papír. Zřejmě proto mám v rozepsaných na můj vkus už moc nedokončených záležitostí. Tímhle bych je konečně nechala vypustit na svobodu. Už je nikdy nedokončím, tak využiju alespoň útržků.

Vzkazy bez adresátů

10. ledna 2016 v 17:36 | Amazonka |  náhodný výplody
1. Nemám ráda lidi, co dělaj, že všemu rozumí. Jenomže ty patříš ještě mezi ty horší případy, co si dupnou a do očí ti řeknou, že něco takovýho bys "přece nepochopila." Když pomyslím, jak jsem tě měla ráda, považovala jsem tě za svého přítele, ale ani si neumíš představit, jak ses mi během těch let, co jsme se poznávali, znechutil... Ať už je to tou tvou zkurvenou namyšleností, povrchností, nebo tím, že jsem zřejmě byla naivní a myslela jsem si, že pro tebe to taky něco znamená. Mrzí mě každý hezký slovo, co jsem ti kdy řekla. Stejně si mě asi začal nemít rád dřív než já tebe... Možná že ani není žádné ztráty, přece jenom se o žádný hluboký vztah nejednalo, ale díky tobě teď začínám mít pochybnosti úplně o všem, jelikož jsem žila ve lži, o které jsem si tak dlouho myslela, že je to prostý fakt.

2. Nevím, jestli tady hráblo tobě nebo mě, každopádně se chováš jako kretén. Na tom, co mi vyčítáš, necítím sebemenší vinu, jelikož jsi to děláš sám. Dá se pochopit, že si chceš hrát na chudinku, ale mě do toho netahej... Nemám s tím nic společnýho a ani mít nechci. Strašně moc bych ti chtěla vidět do hlavy, fakt že jo. Nechápu to, jak se ke mě chováš.

3. Tvoje hudba mě provází každým dnem. Žiju na melodii. V symbióze, nebo jak se to říká. V současné chvíli bych si nedokázala svůj život představit bez tebe... Je to šílený a zvrácený a divný a úchylný, ale ty, nebo spíše to, co vytváříš, je strašně blízko atmosféře uvnitř mně. Nejsi moje platonická láska, ty vypadaly jinak... Ty jsi mou největší múzou.

4. Zase nevím, co mám k tobě napsat.. Zároveň strašně chci být blízko tebe, ale mísí se ve mně i pocity, které si tě chtějí držet co možná nejdále to vůbec jde. Promiň, teď jsi pro mně strašně nebezpečný a já pro tebe bohužel taky. Už jsem kdysi dávno psala, že vyhledávám tvoji přítomnost, i když mě strašně ničí a drásá. Myslíš, že to někdy skončí? Jelikož těma pitomýma slzama uroněnýma jenom kvůli tobě, by se zaplnila celá ta propast, co mezi náma je, ale já prostě nejsem odhodlaná jí kdy přeplavat.

5. Promiň.

6. Promiň.

Poslední den mého života

5. ledna 2016 v 16:27 | Amazonka |  pouvažování
Pro začátek, poslední den života člověka má jeden zásadní nedostatek. A sice, že s největší pravděpodobností člověk nejdřívě ani neví, že se jedná o jeho poslední den. (Vynecháme sebevrahy, mimo jiný jsou i další okolnosti, ale to by bylo zase na jinej článek.) Tudíž by se tahle celá záležitost lépe popisovala, kdyby se třeba o půlnoci za oknem od mýho pokoje zjevil nějakej kouzelnej mravenenčník. (Popřípadě bobr nebo pásovec. Obávám se, že poníka mi asi nepošlou, i když by to bylo bezva.) Ten by mlátil do okna tak dlouho, až bych nebyla úplně donucena mu se vztekem otevřít a on by mi pak s úsměvem oznámil, že za 24 hodin umřu.

Dobře, mohla bych říct, že bych například vyhledala člověka, po kterém celý život vášnivě hořím láskou (nebo jinými věcmi), zahleděla bych se mu do očí a vytřela mu zrak takovým vyznáním lásky, které do smrti (než k němu taky přijde mravenečník) nezažije. Jenomže, řekněme si upřímně, k čemu by tohle bylo? Kdyby přece jen došlo k té trvdě vysněné reakci, ve které by se přiznal, že mé city opětuje (wtf), bylo by pro mě mnohem těžší odejít. Zase na druhou stranu odmítnutí by mi před smrtí taky mohlo udělat trochu nevolno a to zrovna v takové chvíli asi stát nebudu.

Přijde mi, že při položení týhle zapeklitý otázky se najde vždy alespoň jeden člověk, který by si během jednoho dne splnil všechny sny, vyzkoušel všechno, co kdy vyzkoušet chtěl, popřípadě něco dokázal. No, já tedy nevím, ale ve svých posledních hodinách bych už asi nehledala způsob, jak si skočit bandžidžampink, nebo třeba nestavěla desetipatrovej domeček z karet, jenom proto, že jsem to vždycky chtěla udělat (bandžidžampink bych teda neskočila ani tak, ale domeček z karet mi vždycky spadnul už u pátýho patra...) A taky si přiznejme, že pokud někdo touží se naučit na saxofon a vydat 10, nebo dokonce i 11 alb, taky to nestihne. Takže já osobně bych sny a všechny takový záležitosti nechala na pokoji, možná bych si třeba dočetla pár posledních stránek knížky, abych věděla, jak to dopadne, nebo tak.

Další věc je jakési rozloučení. Chtěla bych, aby nějaké proběhlo, ale asi bych všechny lidi, kterým bych chtěla něco říct, nevyhledávala. Jo, zavolat na mamku do kuchyně, že jí mám ráda, na to bych se asi zmohla, ale co bych určitě udělala, kdybych měla za den umřít, by byl papír. List papíru, popsaný mým osobním rozloučením se světem, nějakými vzkazy pro určité lidi a věcmi, co bych chtěla, aby ti druzí věděli. (Ale nejspíše bych nezacházela do úplně hlubokých slohovek, přece jenom den je den a na tohle nikdo nemá čas ani náladu.)

Já bych si vlastně udělala takovej den sama pro sebe. Poslouchala bych hudbu, co mám ráda, vyšla si na chvíli do nějaký pěkný přírody, přečetla bych si svoje deníky a hlavně bych je nezapomněla všechny spálit, společně s dalšími papíry, které byli určeny výhradně pro mé oko a jenž už po smrti nebudu potřebovat. A s mými věcmi bych udělala to samé.

A možná by se hodilo navodit si nějakej krásnej nostalgickej pocit při prohlížení starejch fotek. Potřebovala bych se ujistit, že jsem alespoň zažila pár hezkejch chvilek, za který to možná i stálo. Chtěla bych umřít šťastná a klidná. (Nejsem si jistá, že by se mi to i s takovým plánem povedlo, ale přece jen je to pro mě asi nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.) Pak ať si mě klidně odnese mravenečník, nebo třeba i ten pásovec.

Další nepotřebný článek v rubrice, jenž vás nezajímá

2. ledna 2016 v 23:42 | Amazonka |  kde skončí vše
The sky is falling
The sun is burning a hole into our eyes
The ground will open like an ocean
...and swallow us alive

Bolí mě myslet. Bolí mě představovat si, bolí mě vědět, že moje představy nejsou relaita (heh, další z mých překliků, který tu nechám pro potěchu vašich očí.) A tak strašně, strašně, strašně moc se mi nechce zpátky do školy, že se asi rozbrečím, což je vlastně docela slabý a možná i ubohý, ale mně je to tak nějak úplně jedno.

Všechno mi nějak začíná nedávat smysl víc a víc.

Bože můj, jestli pro něco žiju, tak je to tohle. Někdo by si mohl pomyslet, že je to snad smutný žít pro něco jako je tohle. A i když vůbec nemáte páru o tom, co tohle je, věřte mi, že tohle je záležitost skrz naskrz propíchaná vzpomínkami a emocemi s nima spojené. Možná to mýma slovama, napsanýma na týhle černý stránce zní nějak zoufale nebo tak (protože jsem zjistila, že i když se snažím něco napsat a myslím to v dobrém slova smyslu, nebo jednoduše ne tak moc zaprdle jako obvykle, většinou to pak vyzní jako pravý opak,) ale věřte mi, že tohle je záležitost velice šťastná (a ze šťastných záležitostí často vzníkají trable, ale v takové fázi to ještě není, takže nemalujme čerta na zeď.)

Kdyby za 20 minut nebyla půlnoc a já nepadala únavou na klávesnici, možná bych se snažila psát trochu kreativněji a tak celkově o kreativnějších věcech.
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.