Únor 2016

Levnej grafit z místního supermarketu

21. února 2016 v 15:57 | Amazonka |  kde skončí vše
Vzhlédněme a pozvedněme sklenky vína. Pro ty, kterým ještě nebylo osmnáct tu máme na výběr ze všech možných džusů. To se týká i mě, co? Damn. (Cože to teď je na blogu za spor? Teenagerky bojující za práva angličtiny proti druhé straně, která tohle experimentování naprosto zamítá? Nojo, fuck it.) Doporučuji pomerančový, můj favourite oblíbený.

Světe div se, ale mám se krásně. Jsem hrozně unavená, neřekla bych, že jsem šťastná, tudíž moje pocity jsou zase jako vždycky zoufale zamotaný, jenomže teď je tu oproti normální stavu mojí mysli ten sladký fakt, že je mi to úplně jedno a že se mám krásně. Protože já zase tvořím. Rukama. Na papír. A s výsledkem jsem víceméně spokojená, i když by se mu praví umělci zřejmě vysmáli. Nojo, vrchol mého umění (toho "rukama na papír") spočívá trochu v něčem jiném a hlavně trochu jinde. Jakobych sebe a pár mně nejbližších věcí (cédéčka, rádio, pár knížek, obrázky, nějakej ten kaktus a podobně, však to známe...) ze světa a našla si jinej evoluční prostor. Můj prostor. Můj a mého kámoše nadpozemšťana, kterýho jsme tu už řešili...

Možná jsem mimo. Možná tím, že říkám, že jsem jinde, mám na mysli, že jsem mimo. Možná moc používám slovo možná. Ale já nadbytečně používám spoustu slov. No, spíš tady... Tady jsou jiný fyzikální zákony a hranice než v tý hnusný, lidstvem pošpiněný realitě. A to mám celkem ráda lidi. Obecně lidi jsou fajn. S jedincema už je to horší. To je ale třeba řešit individuálně a víte co, já nejsem předurčena k tomu, abych rozřazovala lidi tím, že jim budu na krk věšet pomyslný cedulky.

Nechávám svou mysl volně plynout a vychází mi z toho moc nenavazující věty. Ale jde to ze mě, tojo. Možná že to poví víc než samotnej význam těch slov... Ale vážný věci jsem teď netahejme. Nebo vlastně jo, měla bych vám možná něco říct...

Takže no, osoba A ke mě něco cítí, což mi trochu stěžuje celou situaci, jelikož po těch skoro dvou letech už jsem stačila tak nějak vychladnout, nebo spíš to uhasila osoba C. Nebo možná přebila. Co já vim. Ale on má furt ode mě tu pomyslnou cedulku, o který jsem už mluvila. Nedokážu ho brát normálně, ale za to to umím mistrně předstírat. A teď tohle. Navíc jsem si uvědomila neslučitelný rozdíly mezi náma. No to je jedno. Mám se teď dobře. Jen tak pro prdel si sem přidáme osobu D, ale o tý zase někdy příště. Už to chci ukončit. Tlachat bych dovedla asi ještě docela dlouho, ale je to takový beze smyslu. Bože, neřeš to a prostě to zveřejni, oni pochopí že seš mimo a tak píšeš kokotiny... (Dobrý slovo, mimochodem.)

Tvoje oči

13. února 2016 v 20:04 | Amazonka |  patetická nálada
Možná že jsem něco vytvořila. Možná že už nejsi jen tlustej mopsík sedící uprostřed mé cesty vstříc kreativitě. Možná že jsi fakt ta moje múza. Každopádně... po delší době přicházím zase s pár veršíky.


Mračna, jenž loví mě ve dne i v noci,
poutají duši mou, mají nás v moci.
Studny, jenž pohltí slunce i měsíc,
drásají srdce mé na střípků tisíc.

Radost však zahalí, než smutek spíše,
marné je hledání úkrytu, skrýše.
Marné je bránit se božímu trestu,
oči tvé najdou si k očím mým cestu.

V údolí, kam vejít záře se bojí,
vidím já duše, co v jedno se pojí.
V údolí, které je mlze zlé domovem,
nohy mé stanou se přestuhlým olovem.

V údolí, jenž pohled, nevrátí zpátky,
stojí chrám, opodál, chrám zchřadlé lásky.
Tam se já schovávám, před lovem tvým,
před lovem nikdy nekončícím.

Nadpozemšťan

7. února 2016 v 14:55 | Amazonka |  přespříliš emocionální
Jednou z věcí, která mi za můj život nevyjádřitelným způsobem přirostla k mému pokulhávajícímu srdci, je část odvrácené strany měsíce, veledílo složené pod taktovkou rockera s andělským pohledem, překrásné umění mimozemských rozměrů, bambule na čepici vznešenosti. Nenapadá mě nic, co by mě ve vyvolávalo stejné pocity jako tyto čtyři minuty a čtyřicet sedm vteřin. Rick Wright byl pro mně vždy ten vysnívaný rocker s andělským pohledem, archanděl s rockerskou duší a cigaretou v pravé ruce. V sestavě po Sydu Barrettovi můj nejvíce spřízněný z Pink Floyd.


Pod touto písní téměř bez textu se skrývá něco, co bych nazvalo mou malou dokonalostí, šperkem. Stačí mi žena nemálo znějící jako při dosažení orgasmu, jejíž hlas vás zavede jak před brány pekelské, tak na rozkvetlou louku, kde máte motýlky jak před svými zraky, tak ve svém břiše, zatímco vám z očí vytéká vodopád emocí, které můžou být stejně šťastně jako nejsmutnější, jenž jste kdy zažili. Zatímco mám chuť utrhnout si obě nohy a sníst je, v duši mám neskutečný klid a pokoj, jako darovný od Boha. Vím, že mé uši mě milují za to, že jim dopřávám takovou pastvu.

Vždy jsem si svého imaginární přítele představovala jako zeleného mimozemšťana s anténkou, roztomilými oči a sladkým hlasem. Ale teď vím, že takový není. Je to nadpozemšťan. Jeho postava se tyčí do vysoka, s hubenými nohami často chodí tak trochu křivě, ale nejzvláštnější jsou na něm jeho předlouhé prsty. Je to Homér ženského rodu v mužském rodě, je to má desátá múza, je to sladká chlouba mojí duše. Ach, má Sapfó, má nádherná Sapfó, tvé umění nedosahuje však takových kvalit jako můj nadpozemšťan...

Každým dnem se více utvrzuji v tom, že hudba je nejdůležitější, to nejprvnější potěšení v mém životě. Jen díky ní mám někdy pocit, že tenhle svět přímo miluju, zbožňuju, jelikož se všude skrývá tolik nádherného, jenž jsem ještě nenalezla. To je pro mě jediný důvod, proč stále kráčet dál.
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.