Texty a já v nich

17. dubna 2016 v 16:28 | Amazonka |  kde skončí vše
Poslouchám snad víc než žiju. A ani nemůžu uvěřit tomu, jak se v těch všech písních nacházím... Jsem rozkouskovaná do toho, čemu naslouchám.

Pokaždé, když k někomu začínám cítit něco více, je to víceméně pozitivní pocit. Jasně, nějaký hovna tam jsou, ale furt mi to přijde jako takový alespoň slabý ozáření světa kolem mě. Vezměme si kupříkladu znovu osobu A... Víte, já jsem si ani do něj nikdy nepřipadala zas tak strašně zamilovaná. To naše rádoby flirtování trvalo nějakej rok a půl. Alespoň já to vnímala takhle dlouho... Ten pocit, že by se to mohlo zvrtnout i v něco víc přišel před pár měsícema. Jenomže to už tu byla osoba C. Na tuhle aférku perfektně sedí úryvek z jedné z těch písní, do kterých jsem vložila kousek mne samé...

I'm sorry, love. It's not enough.
We should feel the love so painfully
It hurts right to the touch
I know it stings, I know this cuts
And I wish I could agree with you
But this love is not enough.

Prostě náš "vztah" není dost.
A po přečtení článku z 5.června 2015, který byl v podstatě jenom o něm to přímo sálá. Píšu, jak hrozně ho chci a tak, ale jakoby to nešlo ze mě... Nepřipadá mi to tak. Nikdy jsem nepotřebovala vypisovat se ze své "lásky" na nějaké hlubší úrovni než tohle. To je dost chabé.

Nevím, jestli bych svůj obdiv k osobě C označila za největší, jaký jsem kdy zažila, ale bude nejspíš nejbolestivější. Nevím proč. Možná věkem. Dlouho jsem se nezamilovala... Osobu A jsem se rozhodla nepočítat. Přece jenom, připadám si, že píšu o dost jinak. A taky stále o tom samém. Protože se potřebuju vypsat. O tom tenhle blog byl a je. A bude, doufám.

Teď mám zrovna chuť vykouřit krabičku na posezení a opít se do němoty. Ale alespoň to ve mě převažuje nad sebevražednýma myšlenkama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zora zora | Web | 19. dubna 2016 v 21:11 | Reagovat

achjo, těch osob. a poslední odstavec klasicky zase o osobě číslo jedna, o osobě moi, o osobě osobní. Škoda, že ty odstavce o tobě jsou vždycky nejsmutnější.

Taky ser na kráby, bal si vlastní z tabáku.

(máš něco v pátek? navrhuji dát si rande na dálku a v 17:00 v pátek do sebe vyklopit libovolný alkoholický nápoj (za mě jasný krabicák) a zapálit si cíčko s vědomím že ta druhá někde v praze zrovna v tu chvíli taky zapíjí svoje problémy)

2 Černý Anděl Černý Anděl | Web | 24. dubna 2016 v 19:18 | Reagovat

Jak láska dokáže zamotat hlavu a lámat srdce...

3 M M | Web | 28. dubna 2016 v 12:26 | Reagovat

Myslím, že tyhle stavy zažívám také. Někdy si člověk říká - je to vůbec láska, nebo je to jen nějaká podivná síla, která mě ovládá v tu nejnevhodnější sílu?
Žiju s mužem, se kterým jsem si vždy přála být. Je to prakticky moje první láska. Ale když si vzpomenu na lásky, které proběhly mezi tím, než jsem se rozhodla trávit život s ním...
Jakoby tady byl pořád někdo, ke komu cítím něco víc. Ale nedokážu si to připustit. A nechci. Ale chci. A vím to. Ale nemůžu. Co s tím? Pořád nevím.
A nejvíc člověk klesne, když si uvědomí, že je vlastně nevěrný už jen myšlenkami. Přitom za to nemůže jeho hlava, ale cosi podivného uvnitř...

Opij se. Sice to nepomáhá. Ale na ten jeden večer to jistě pomůže.

Mimochodem, ten text jsem zhudebnila. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.