Květen 2016

Na tu starou známou notu

21. května 2016 v 9:46 | Amazonka |  kde skončí vše
Mluvíš na mě, ale...
Zabil bys mne?
A pokud ano...
Pohřbil bys mne?
Donesl bys mě až do konce?
Zabil bys pak i sebe?
Dokázal bys beze mě žít?
Protože já bez tebe ne.
Bojíš se, že budeš sám?
Protože já jo.
Ehm, no... Obejmeš mě alespoň?

Jsem víceméně zase to blbý neklidný malý kuře ztracený v kurevský tmě. Pitomá louže, do který si šťastný lidi s nadšením kopnou. Nikdo nevěří tomu, že mám city. Nikdo si to nedokáže představit. Nikdo. Nikdo. Asi jsem pro ně jenom prázdná schránka. Nebo to kuře. Nebo ta blbá, blbá louže.

Tesknoucí návštěvník z vesmíru

15. května 2016 v 19:34 | Amazonka |  patetická nálada
Opravdu nevím, co přesně si o tom mám myslet. Je to prostě dost odlišný od všech jinejch věcí, co jsem kdy napsala. Poprvý je v mý básni i nějakej příběh, ne jenom následky příběhu nezmíněnýho, zvracení pocitů do nějaký formy. Každopádně fakt snad neni jedinkrát, kdy bych ve svých patetických náladách nepoužila slovo "duše." Mám to slovo prostě ráda. Heh, tak si řekněme, že všechny tyhlety veršíky jednou dám do celku a celý to pojmenuju symbióza těla a duše. Nebo souznění těla a duše? Splynutí těla a duše? Něco podobnýho.

Skrývám se pod zemí, v studených sklepech,
v zrcátku vzpírám se vlastního zjevu,
upřeným pohledem vzhlížím se v střepech,
a ostřím přetrhám každičkou cévu.

Hlava bez porostu k spánku ulehá,
zavírám oči, dva černé vesmíry,
Hledám jen odpověď na svojí otázku:
"Proč strachu k duši mé každý podléhá?
Proč se mne lekáte? Uvnitř jsme stejní.
To pouze obličej vám podoben není."

Láska, jenž srdcem mi proudí, je ryzí,
v temnotě barva mi z kůže dál mizí.

Jsem pouze ze smutku nemocný sirotek,
prahnoucí po krásném lidském umění.
Snad jednou mohl bych pocítit dotek,
jiného živého, na Zemi místního,
co smutek můj v radost promění.

Paprsky hladí mne po celém těle,
ač živý, mrtvolný,
už nemusím tvářit se posmutněle,
jsem konečně volný!

Ruku v ruce s vysokým, kráčí člověk malý,
předlouhé vlásky, v nich mašle zdobená,
barvy tak ohnivé, že zdáli pálí,
jediný dotek přec nic neznamená.

Přicházím blíž, pokoušíc potěšit,
tesknoucí duši, tak prahnoucí, toužící,
nechtěl jsem nikoho vyděsit,
nikdy jsem nechtěl nikoho vyděsit,
jen strhat ten pocit,
pro mne tak soužící.

Čas spěchal k hodině polední,
v události, co jsem nezamýšlel,
to, co mé ucho zaslechlo poslední,
byl dětský křik, pak výstřel.

Smutný konec otrhané sedmikrásky

6. května 2016 v 21:48 | Amazonka |  kde skončí vše
Už 7 měsíců uběhlo a v nich jedinej den, kdyby mi v bdícím stavu minimálně 90% veškerýho času nevířili v mý hloupý a zmatený hlavě myšlenky na tu jednu osobu. Pokud lidi opravdu stvořil bůh, tak do tebe snad musel vtisknout kousek sebe samého... Protože bych se na tebe dokázala dívat nepřetržitě až třeba na úplnej konec celýho světa. (Jen je jaksi trapné tak často a tak moc zírat přímo tvým směrem.) Ale já stejně párkrát postřehla, že se ty mým směrem díváš taky. A usmíval ses.

A vidět tě, jak se usmíváš, mi zase dodává jeden z těch nicneříkajících hořkosladkých pocitů. Jsi tak kurva krásnej člověk. Hrozně mě to, abych pravdu řekla... ničí. Ale hezky. Je to hrozně hezký. Máš moc pěkný oči. A tak dlouhý a hubený nohy. A tak strašně velký a nádherný ruce...

Seděla jsem v namokralé trávě, otrhávala sedmikrásce lístky a v duchu si opakovala "má mě rád, nemá mě rád," aniž by mi záleželo na výsledku. Protože pokud by to vyšlo, je to osud. Pokud ne, je to jen sentimentální píčovina pro romanticky laděný filmy. Jen je mi líto tý sedmikrásky... Nemohla za to. Ale i přes zavražděnou kytku jsem se měla docela dobře. Skvěle. Miluju květen.

Začínám mít celý to společenství lidí, ve kterým trávím čas, v rámci možností i ráda. Vlastně jsem ho měla vždycky ráda. Jen jsem se asi tvářila a chovala, jakože ne. Aby to nakonec nebyl smutnej konec... Pokud mě to nezabije, donutí mě to zabít se sama. Pokud se někdy zabiju, najděte prosím tu sedmikrásku a řekněte jí, že je to pro ní a ne pro toho, kvůli kterýmu byla tak nespravedlivě roztrhána. Ať už je pravda kde chce.

I přes sebevražedný kecy, jsem vám vlastně chtěla naznačit, že i když jsem si dneska párkrát pobrečela a nejspíš ještě i pobrečím, mám se docela dobře. Jen zmateně, ale to není novinka. Teď je to jenom dost jiný... Kvůli tomu úsměvu, kterej zase nemůžu vyhnat z hlavy. Jo, teď vím určitě, že jsem zamilovaná až po uši. A že jsem nikdy tak moc po uši zamilovaná nebyla. Teď jsem z toho dokázala dokonce vytáhnout i pár pro změnu pozitivních pocitů. Protože už nechci jen tak zabít sebe... Chci, aby ses ty chtěl zabít se mnou. A to je fakt kurva romantický.
Prostě... Chybíš mi.

Oheň, co mě zabil skrz tebe

3. května 2016 v 22:13 | Amazonka |  patetická nálada
Rozhodla jsem se černou stránku očistit. Možná metafora? Možná ne. Nicméně, ač nejtmavější z tmavých zůstává v mém srdci na prvním místě, publikovat na plátno této barvy mě už nenaplňuje tolik, jako na čistou a zejména prázdnou bílou. Třeba se časem rozhodnu k původnímu vzhledu vrátit. Nejspíš je to zvláštní, ale v téhle jednoduché výměně barev vidím víc než jen obyčejnou změnu dyzajnu. Jo, je to metafora. Duše zůstává stále černá, jenomže pro mou hlavu a všechny ty všemožný chujoviny uvnitř bude tohle nejspíš alespoň trochu očišťující.

Každopádně, něco jsem splácala. Další možná kraťoučký text poskládaný ze slov, co mi k sobě hezky zněly, možná někdo uvnitř kdo se snaží promlouvat skrze mne. Možná mé dlouho potlačované já, které se snaží také spatřit světlo světa skrze můj zrak. Oheň, co mne zabil skrze tebe...

Od krve zbarvené,
pohlížím na ně,
líbezně škrtí mě,
tvé bledé dlaně.

Dlaně, jež jednou mi,
nabídly útěk,
tentokrát zbyde jen,
v mé duši smutek.

Smutek, jenž proudí mnou,
jak oheň v tobě,
a na něj vzpomínka,
drží mě v hrobě.

V hrobě, cos vykopal,
pro moje tělo,
které se pod tebou,
strachem zachvělo.

Řežeš mou kůží,
co byla ti břemenem,
tvůj dotek pálí mě,
pekelným plamenem.

Plamen, jenž trápí mě,
k smrti mě trápí,
duše má nakonec,
tiše se vrátí.

K tobě.


...pro pobavení bonus...
(...který jsem se z jistých důvodů rozhodla do konečného výsledku nezařadit...)

Smutek tak studený,
jak pohled tvůj,
jak pohled co mi,
připomíná hnůj.

Smutek tak studený,
proudí mi v těle,
jsi jenom pitomé,
nadržené tele.
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.