Červenec 2016

Není to škoda?

14. července 2016 v 17:05 | Amazonka |  kde skončí vše
Čím dál tím víc ve mě roste přesvědčení o lidských smyslech spojených se stupiditou a smyslem života jako takovým. (To zní až moc filozoficky na to, co se snažím říct.) V podstatě jsem si uvědomila, že žiju v prostředí, kde v horku volají o déšť. Jakmile bůh déšť skutečně daruje, prosí zpět o horko. A není to limitováno pouze ročním obdobím. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ale zároveň se v tom dá nalézt alespoň nepatrné poznání. A sice, nikdy nic není perfektní. A kdo touží po dokonalosti, může se jen dlouze hnát stále výš a výš, jenomže čím rychleji stoupá, tím rychleji stoupá i úroveň, které chce dosáhnout. Vždycky se najde něco, co by mohlo být ještě lepší. Proto jsou perfekcionisti tak zdeprimovaní.

Začínám dost silně pochybovat, jestli všechna má prohlášení typu "nesoudím podle vzhledu!," byla pravdivá. Řekla bych, že je to z jedné poloviny pravda. Mějte si mě za blázna, ale já si opravdu myslím, že na každém se najde něco krásného a nikdo není vyloženě ošklivý. Jenom lidi jsou něuvěřitelně zabednění a slepí. Často je třeba to v člověku postupem času najít. A to stále mluvím o vzhledu. To je jedna polovina mě, která opravdu podporuje domněnku, že jsem schopna podle vzhledu nesoudit. Ovšem na druhou stranu... Ať se mi to příčí sebevíc, existuje jakési podvědomé rozdělování hezčí-ošklivější. A jsem neuvěřitelně posedlá krásnými lidmi.

Přece jen je mezi náma ta povrchní vrsta, která se nám všem tak moc příčí ale zároveň po ní všichni bezmezně toužíme, nemám pravdu? Přece je v ní tolik krásných a charismatických, i když uvnitř zkažených jako my všichni ostatní. Představa bytí součástí toho všeho je odporná, ale jakoby v nás byl nějakej pofidérní magnet, co nás nutí se do těhle oblastí příbližovat, i přesto, že tam nemáme co dělat. Vyhledávat tu přítomnost, která nás v pravý moment uspokojí. A další den bude celej ten pocit jenom velkej a těžkej šutrák, kterej tvojí hlavu bude ještě dlouho tížit a pronásledovat.
-já 27.prosince 2015

Pokud je něco opravdu schopno člověka změnit, je to buďto jiný člověk anebo hudba. Konečně mi začíná dávat smysl, proč tolik toužím po lidech a proč miluji hudbu jako nic jinýho. Melodie plyne dál, moje duše se zbarvuje stále do jiných barev. A já se měním. Vždycky jsem si myslela, že uvnitř mě je tma a děsivo. Že bych se měla sama sebe bát pro to, co jsem. Jenomže já tak úplně nevím, co jsem... Vlastně svou osobu vnímám hodně daleko ode mne jako fyzické bytosti s hlavou a vším. Jakoby se mne vůbec netýkala. Jako když vidíte sebe na fotce mezi jinýma lidma. Přijdu si pak hrozně zranitelně.

Chtěla bych, aby mě někdo miloval.

U mých rodičů, ač mezi námi vždy panují dobré vztahy, jsem lásku nikdy nenašla. Jsou na mě hodní. Já se na ně taky snažím být hodná. Nikdy mi ale neřekli, že mě mají rádi. A stejně tak bych jim to neřekla ani já... Ne že by to nebyla pravda. Představte si, že máte rádi vašeho ředitele, v takovém rodinném slova smyslu. Zdravíte ho, usmějete se. Podobnej vztah panuje i u nás doma. Jakoby mezi náma byla hrozně vysoká zeď a všichni o ní věděli, ale přesto by jí ignorovali.

Přijde mi, že ani ty zvířata mě moc nemusí. Jen ty, co milujou úplně všechny. A to se nepočítá.

Je mi to tak příšerně moc líto

1. července 2016 v 11:05 | Amazonka |  kde skončí vše
03.6.2016
Něco mi schází

Cítím se, jakobych konečně našla kousek svojí duše, kvůli kterýmu jsem ten hlavolam uvnitř mýho zoufalýho, chabýho a pošramocenýho těla nikdy tak úplně nedokázala složit... a pak mi ho někdo ukradl, začal do něj zapichovat postupně ostřejší a ostřejší předměty jako jehly, špendlíky, hřebíky, nože, kosy, sekery... A pak ho dusil pod vodou, dokud z něj nebyla jen rozblácená břečka. Rozblácená břečka a v ní to, co mi teď chybí úplně ze všeho nejvíc. Pořád věřím, že ještě není pozdě. Že i když mi říkají, že tyhle smutný zamilovaný pocity jednou vychladnou, přejdou a já budu muset jít dál... Tak třeba nemají pravdu. Nikdo pro mě nedokázal mít takovou hodnotu tak moc dlouho. Ani moji vlastní rodiče, sakra.

Jsem ochotná tu rozblácenou břečku změnit v to, čím by měla být. I když už nikdy nebude tak krásná jako kdysi. Žádná jiná jí nahradit nedokáže... Alespoň ne teď. Bože, nedokážu si představit, že by jí někdy mohlo nahradit něco jinýho. Chybějící článek musí být přece jen jeden... Kdyby jich bylo možných víc, všechny tím ztrácí svou hodnotu. A když je něco na tak moc vznešený úrovni, musí to mít sakra hodnotu diamantovou.

Mám moc velký ideály, který se nejspíš nikdy nenaplní. Moc představ, který už neuhlídám. Jediný co z toho nakonec budu mít je peklo, kterýmu se kvůli těm myšlenkám v mý hlavě určitě nevyhnu.


28.6.2016
Ticho před bouří (to ale ještě nevím)

Možná až příliš často o sobě prohlašuji, že přemýšlím pesimisticky. Také jsem párkárt zmínila, že se snažím s tím nějakým způsobem bojovat, nebo spíše lépe řečeno nalézt v sobě tu více optimistickou stránku mé vlastní osobnosti. Teď se mi všechna tato prohlášení jeví spíše jako výkřiky do tmy, které více než že by mě charakterizovali druhým, tak pouze tu (dle mého soudu proměnlivou) skutečnost přiživovali. Můžete mít spoustu špatných vlastností, ale jakmile si je začnete uvědomovat, je to zlý. Proto nemám ráda upřímný lidi. Konkrétně ty moc upřímný. Ale neschvaluji ani lháře. Když se nad tím víc zamyslíte, je hrozně těžké nebýt ani lhářem ani příliš upřímným člověkem. Možná kvůli tomu, že hranici přílišné upřímnosti má člověk od člověka nastavenou dost různě. Je to zamotanej systém, kterýmu nerozumím...

Řeknu vám důvod, proč jsem před celkem nedávnou dobou napsala můj snad nejkratší článek, který dával na vědomí, že i přes menší pauzu, jež nejspíš nastane, nehodlám zatím blog ukončit. Experimentovala jsem s optimismem. Věděla jsem, že během toho nebudu blog potřebovat. Nespletla jsem se. Ovšem došla jsem k poznání, že jsem se mýlila v jiné, avšak podobné hypotéze. Myslela jsem si, že můj blog je na pesimismu tak postavený, že už pro mě v podstatě funguje jenom jako ventilace. Není to tak. Nevím sice, jak přesně to vůbec všechno funguje, ale takhle rozhodně ne. Jelikož jsem s optimismem ještě neskončila. A i přesto jsem tady. Pauzička netrvala snad déle než normální interval mezi články.

Zažívám hudební orgasmus z nově objevených mistrovských děl, které jsem měla 17 let přímo před nosem. Inspiruje mě to. Cítím se fajn. Nesnáším léto.

Experimentovala jsem také s alkoholem. Chtěla bych experimentovat i s dalšími látkami. Je to bezva. Nebuďme rozumní. Lidi mají tendenci být rozumný až příliš a pak se pokaždé cítí buď trapně, odlišně nebo obojí. Nejhorší je, když se někdo v okolí cítí odlišně, ale ne trapně. Tím něříkám, že by se měl za svoje odlišnosti stydět, vůbec. Měl by si je nosit v kapse, hýčkat je, drbat je za uchem, zpívat na dobrou noc a tak. Držet si je u těla, bych řekla. Ale je vždycky třeba respektovat fakt, že existujou věci, ve kterých budete zase úplně stejní jako každej jinej a že jich je spousta. Jsme strašně jiní a přitom tak stejní. Držme to trochu v harmonii.

Napsala jsem svojí první písničku. První, co se mi fakt líbí a co můžu považovat za dokončenou. Pak jsem se rozbrečela.Taky dost kreslím. Maluju. Poslouchám velký věci.

Svět je hromada sraček. Ale já miluju svět. Já už se nechci zabít! Je to tu krásný!


30.6.2016
Tak ještě jednou naposledy

16:09
Celej školní rok 2015/16 byl jenom zasranej promarněnej čas! Začínám toho dost litovat. Nemám moc ráda svojí třídu. Ne, že bych jí neměla ráda. Spíš to myslím tak, že o ní nemůžu říct, že bych jí ráda měla. Dává to smysl? Mě jo. A celou tu dobu jsem myslela jenom na jednu osobu, o níž se mluvilo za posledních 10 měsíců snad v každém článku. Sakra, proč? Proč se mi to muselo stát zrovna tenhle rok? Jedna z věcí, co nemám ráda na zamilovanosti je to, že pak zapomínám na ostatní lidi, který pro mě třeba znamenaj strašně moc, ale já jsem zrovna zaslepená. A dokud neodejdou, neuvědomím si to.

Jo. Láska je možná slepá. Ale hlavně zaslepuje. Hm. Lol. Tak je to asi myšlený. To je jedno.

Příšerně jsem se spletla, když jsem říkala, že osoba A vlastně pro mě tolik nikdy moc neznamenala. Bože, vždyť je to áčko, prostě jednička, když jsem jí kdy uvedla jako první, asi v tom něco bude. Blbý zmatený pocity. Teď mi to dochází. Tohle je moje nejdelší zamilovanost. Jelikož už vím, že ještě trvá. 2 roky! Proč to musí končit takhle? Proč mi to nedošlo dřív? Mohla jsem ještě něco změnit! Mohla! Kurva.

Na tom, že osoba C je největší zamilovanost v mým životě se ale nic nemění.

Děsím se dne, kdy budu já tou, která bude opouštět. Nechci nový lidi. Nechci nikoho poznávat. Chci ty, co mám teď a bejt takhle až do konce života. Fakt! Proč si to zas uvědomím zrovna v tu chvíli, kdy to ztratím...

Když tak nad tím přemýšlím, kam se vůbec ztratila osoba B? Víte, setkala jsem se s ní po dlouhý době. Já prostě vím, proč jsou osoby A, B a C zrovna tyhle tři. V jejich přítomnosti hrozně ztrácím hlavu. Být s nima najednou ve stejnou dobu na stejným místě, tak mi asi vybuchne.

Jo a ještě - holka, kterou jsem několik let nazývala svou nejlepší kamarádkou pro mě teď vůbec nic neznamená. Vážně. Nestojí mi ani za vzpomínání. Možná je trochu smutný, že je mi to jedno, ale je to tak. A je to fajn. Nic necítit je lepší. Ale asi ne pořád. Já nevím.

20:26
Brečím jak malý děcko. Tohle je konec. KONEC!

21:27
Strašně jsem to posrala. Potřebuju teď hned vrátit čas. Prosím.

21:38
A teď je po všem. Je mi to tak příšerně moc líto...

23:07
Mám chuť všechno rozmlátit. Ale všechno kolem mě už odplavily moje slzy. A všechno je to moje chyba.
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.