Je mi to tak příšerně moc líto

1. července 2016 v 11:05 | Amazonka |  kde skončí vše
03.6.2016
Něco mi schází

Cítím se, jakobych konečně našla kousek svojí duše, kvůli kterýmu jsem ten hlavolam uvnitř mýho zoufalýho, chabýho a pošramocenýho těla nikdy tak úplně nedokázala složit... a pak mi ho někdo ukradl, začal do něj zapichovat postupně ostřejší a ostřejší předměty jako jehly, špendlíky, hřebíky, nože, kosy, sekery... A pak ho dusil pod vodou, dokud z něj nebyla jen rozblácená břečka. Rozblácená břečka a v ní to, co mi teď chybí úplně ze všeho nejvíc. Pořád věřím, že ještě není pozdě. Že i když mi říkají, že tyhle smutný zamilovaný pocity jednou vychladnou, přejdou a já budu muset jít dál... Tak třeba nemají pravdu. Nikdo pro mě nedokázal mít takovou hodnotu tak moc dlouho. Ani moji vlastní rodiče, sakra.

Jsem ochotná tu rozblácenou břečku změnit v to, čím by měla být. I když už nikdy nebude tak krásná jako kdysi. Žádná jiná jí nahradit nedokáže... Alespoň ne teď. Bože, nedokážu si představit, že by jí někdy mohlo nahradit něco jinýho. Chybějící článek musí být přece jen jeden... Kdyby jich bylo možných víc, všechny tím ztrácí svou hodnotu. A když je něco na tak moc vznešený úrovni, musí to mít sakra hodnotu diamantovou.

Mám moc velký ideály, který se nejspíš nikdy nenaplní. Moc představ, který už neuhlídám. Jediný co z toho nakonec budu mít je peklo, kterýmu se kvůli těm myšlenkám v mý hlavě určitě nevyhnu.


28.6.2016
Ticho před bouří (to ale ještě nevím)

Možná až příliš často o sobě prohlašuji, že přemýšlím pesimisticky. Také jsem párkárt zmínila, že se snažím s tím nějakým způsobem bojovat, nebo spíše lépe řečeno nalézt v sobě tu více optimistickou stránku mé vlastní osobnosti. Teď se mi všechna tato prohlášení jeví spíše jako výkřiky do tmy, které více než že by mě charakterizovali druhým, tak pouze tu (dle mého soudu proměnlivou) skutečnost přiživovali. Můžete mít spoustu špatných vlastností, ale jakmile si je začnete uvědomovat, je to zlý. Proto nemám ráda upřímný lidi. Konkrétně ty moc upřímný. Ale neschvaluji ani lháře. Když se nad tím víc zamyslíte, je hrozně těžké nebýt ani lhářem ani příliš upřímným člověkem. Možná kvůli tomu, že hranici přílišné upřímnosti má člověk od člověka nastavenou dost různě. Je to zamotanej systém, kterýmu nerozumím...

Řeknu vám důvod, proč jsem před celkem nedávnou dobou napsala můj snad nejkratší článek, který dával na vědomí, že i přes menší pauzu, jež nejspíš nastane, nehodlám zatím blog ukončit. Experimentovala jsem s optimismem. Věděla jsem, že během toho nebudu blog potřebovat. Nespletla jsem se. Ovšem došla jsem k poznání, že jsem se mýlila v jiné, avšak podobné hypotéze. Myslela jsem si, že můj blog je na pesimismu tak postavený, že už pro mě v podstatě funguje jenom jako ventilace. Není to tak. Nevím sice, jak přesně to vůbec všechno funguje, ale takhle rozhodně ne. Jelikož jsem s optimismem ještě neskončila. A i přesto jsem tady. Pauzička netrvala snad déle než normální interval mezi články.

Zažívám hudební orgasmus z nově objevených mistrovských děl, které jsem měla 17 let přímo před nosem. Inspiruje mě to. Cítím se fajn. Nesnáším léto.

Experimentovala jsem také s alkoholem. Chtěla bych experimentovat i s dalšími látkami. Je to bezva. Nebuďme rozumní. Lidi mají tendenci být rozumný až příliš a pak se pokaždé cítí buď trapně, odlišně nebo obojí. Nejhorší je, když se někdo v okolí cítí odlišně, ale ne trapně. Tím něříkám, že by se měl za svoje odlišnosti stydět, vůbec. Měl by si je nosit v kapse, hýčkat je, drbat je za uchem, zpívat na dobrou noc a tak. Držet si je u těla, bych řekla. Ale je vždycky třeba respektovat fakt, že existujou věci, ve kterých budete zase úplně stejní jako každej jinej a že jich je spousta. Jsme strašně jiní a přitom tak stejní. Držme to trochu v harmonii.

Napsala jsem svojí první písničku. První, co se mi fakt líbí a co můžu považovat za dokončenou. Pak jsem se rozbrečela.Taky dost kreslím. Maluju. Poslouchám velký věci.

Svět je hromada sraček. Ale já miluju svět. Já už se nechci zabít! Je to tu krásný!


30.6.2016
Tak ještě jednou naposledy

16:09
Celej školní rok 2015/16 byl jenom zasranej promarněnej čas! Začínám toho dost litovat. Nemám moc ráda svojí třídu. Ne, že bych jí neměla ráda. Spíš to myslím tak, že o ní nemůžu říct, že bych jí ráda měla. Dává to smysl? Mě jo. A celou tu dobu jsem myslela jenom na jednu osobu, o níž se mluvilo za posledních 10 měsíců snad v každém článku. Sakra, proč? Proč se mi to muselo stát zrovna tenhle rok? Jedna z věcí, co nemám ráda na zamilovanosti je to, že pak zapomínám na ostatní lidi, který pro mě třeba znamenaj strašně moc, ale já jsem zrovna zaslepená. A dokud neodejdou, neuvědomím si to.

Jo. Láska je možná slepá. Ale hlavně zaslepuje. Hm. Lol. Tak je to asi myšlený. To je jedno.

Příšerně jsem se spletla, když jsem říkala, že osoba A vlastně pro mě tolik nikdy moc neznamenala. Bože, vždyť je to áčko, prostě jednička, když jsem jí kdy uvedla jako první, asi v tom něco bude. Blbý zmatený pocity. Teď mi to dochází. Tohle je moje nejdelší zamilovanost. Jelikož už vím, že ještě trvá. 2 roky! Proč to musí končit takhle? Proč mi to nedošlo dřív? Mohla jsem ještě něco změnit! Mohla! Kurva.

Na tom, že osoba C je největší zamilovanost v mým životě se ale nic nemění.

Děsím se dne, kdy budu já tou, která bude opouštět. Nechci nový lidi. Nechci nikoho poznávat. Chci ty, co mám teď a bejt takhle až do konce života. Fakt! Proč si to zas uvědomím zrovna v tu chvíli, kdy to ztratím...

Když tak nad tím přemýšlím, kam se vůbec ztratila osoba B? Víte, setkala jsem se s ní po dlouhý době. Já prostě vím, proč jsou osoby A, B a C zrovna tyhle tři. V jejich přítomnosti hrozně ztrácím hlavu. Být s nima najednou ve stejnou dobu na stejným místě, tak mi asi vybuchne.

Jo a ještě - holka, kterou jsem několik let nazývala svou nejlepší kamarádkou pro mě teď vůbec nic neznamená. Vážně. Nestojí mi ani za vzpomínání. Možná je trochu smutný, že je mi to jedno, ale je to tak. A je to fajn. Nic necítit je lepší. Ale asi ne pořád. Já nevím.

20:26
Brečím jak malý děcko. Tohle je konec. KONEC!

21:27
Strašně jsem to posrala. Potřebuju teď hned vrátit čas. Prosím.

21:38
A teď je po všem. Je mi to tak příšerně moc líto...

23:07
Mám chuť všechno rozmlátit. Ale všechno kolem mě už odplavily moje slzy. A všechno je to moje chyba.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JB JB | 3. července 2016 v 22:28 | Reagovat

Bývá to v nepravou chvíli, to je fakt. Ale kdy je zase práva chvíle? 25. dubna? Nebo v únoru? Na podzim? Podle mě nikdy není vhodná chvíle být nešťastnej. Ale ono to přejde. Věř zkušenýmu, člověk se nemůže trápit věčně, to je proti fyzikálním zákonům...

2 Antia Antia | Web | 5. července 2016 v 9:53 | Reagovat

Ještě že vždycky přijde začátek.

3 Ilma Ilma | Web | 19. července 2016 v 23:24 | Reagovat

Ten začátek.. líp bych to nezvládla napsat. Sakra, holka, tak moc těm slovům rozumím. Tohle je přesně to čtení, co čtu a kroutím při tom nevěřícně hlavou. Čtu a najednou cítím, jak mé oči se zahalují slzami..

4 AStysfussyvoft AStysfussyvoft | E-mail | Web | 25. srpna 2017 v 23:28 | Reagovat

By dealing together, you both can address problems of self-esteem and mutual trust.  Core maca from the supplier energetix is surely an herb that tests quite nicely for several males.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.