Není to škoda?

14. července 2016 v 17:05 | Amazonka |  kde skončí vše
Čím dál tím víc ve mě roste přesvědčení o lidských smyslech spojených se stupiditou a smyslem života jako takovým. (To zní až moc filozoficky na to, co se snažím říct.) V podstatě jsem si uvědomila, že žiju v prostředí, kde v horku volají o déšť. Jakmile bůh déšť skutečně daruje, prosí zpět o horko. A není to limitováno pouze ročním obdobím. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ale zároveň se v tom dá nalézt alespoň nepatrné poznání. A sice, nikdy nic není perfektní. A kdo touží po dokonalosti, může se jen dlouze hnát stále výš a výš, jenomže čím rychleji stoupá, tím rychleji stoupá i úroveň, které chce dosáhnout. Vždycky se najde něco, co by mohlo být ještě lepší. Proto jsou perfekcionisti tak zdeprimovaní.

Začínám dost silně pochybovat, jestli všechna má prohlášení typu "nesoudím podle vzhledu!," byla pravdivá. Řekla bych, že je to z jedné poloviny pravda. Mějte si mě za blázna, ale já si opravdu myslím, že na každém se najde něco krásného a nikdo není vyloženě ošklivý. Jenom lidi jsou něuvěřitelně zabednění a slepí. Často je třeba to v člověku postupem času najít. A to stále mluvím o vzhledu. To je jedna polovina mě, která opravdu podporuje domněnku, že jsem schopna podle vzhledu nesoudit. Ovšem na druhou stranu... Ať se mi to příčí sebevíc, existuje jakési podvědomé rozdělování hezčí-ošklivější. A jsem neuvěřitelně posedlá krásnými lidmi.

Přece jen je mezi náma ta povrchní vrsta, která se nám všem tak moc příčí ale zároveň po ní všichni bezmezně toužíme, nemám pravdu? Přece je v ní tolik krásných a charismatických, i když uvnitř zkažených jako my všichni ostatní. Představa bytí součástí toho všeho je odporná, ale jakoby v nás byl nějakej pofidérní magnet, co nás nutí se do těhle oblastí příbližovat, i přesto, že tam nemáme co dělat. Vyhledávat tu přítomnost, která nás v pravý moment uspokojí. A další den bude celej ten pocit jenom velkej a těžkej šutrák, kterej tvojí hlavu bude ještě dlouho tížit a pronásledovat.
-já 27.prosince 2015

Pokud je něco opravdu schopno člověka změnit, je to buďto jiný člověk anebo hudba. Konečně mi začíná dávat smysl, proč tolik toužím po lidech a proč miluji hudbu jako nic jinýho. Melodie plyne dál, moje duše se zbarvuje stále do jiných barev. A já se měním. Vždycky jsem si myslela, že uvnitř mě je tma a děsivo. Že bych se měla sama sebe bát pro to, co jsem. Jenomže já tak úplně nevím, co jsem... Vlastně svou osobu vnímám hodně daleko ode mne jako fyzické bytosti s hlavou a vším. Jakoby se mne vůbec netýkala. Jako když vidíte sebe na fotce mezi jinýma lidma. Přijdu si pak hrozně zranitelně.

Chtěla bych, aby mě někdo miloval.

U mých rodičů, ač mezi námi vždy panují dobré vztahy, jsem lásku nikdy nenašla. Jsou na mě hodní. Já se na ně taky snažím být hodná. Nikdy mi ale neřekli, že mě mají rádi. A stejně tak bych jim to neřekla ani já... Ne že by to nebyla pravda. Představte si, že máte rádi vašeho ředitele, v takovém rodinném slova smyslu. Zdravíte ho, usmějete se. Podobnej vztah panuje i u nás doma. Jakoby mezi náma byla hrozně vysoká zeď a všichni o ní věděli, ale přesto by jí ignorovali.

Přijde mi, že ani ty zvířata mě moc nemusí. Jen ty, co milujou úplně všechny. A to se nepočítá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilma Ilma | Web | 19. července 2016 v 23:06 | Reagovat

Přesně tak - nikdy nic není perfektní. Máme cíl, splníme ho s vypětím sil, ale v tu chvíli se nedokážeme radovat, protože by to mohlo být ještě lepší. Není pak divu jaké deprese člověka trýzní.
Také tvrdím, že na vzhledu nezáleží, ale na druhou stranu.. musí existovat určitá fyzická přitažlivost mezi dvémi, bez ní by to prostě nešlo. Na každém se dá najít to hezké, můžeme se o to snažit, ale v dnešním světě na to člověk snadno doplatí. Bohužel.
Hudba je něco, co nám pomáhá a ubližuje zároveň.. více asi netřeba řikat.
Rodina. Tady nevím co říct. Možná proto, že se cítím tak zatraceně podobně..
Je mi to líto.. snad to mimo ty nostalgické chvilky zvládáš.

2 Tess Tess | Web | 20. července 2016 v 0:31 | Reagovat

Nechápu, proč se lidi za něčím pořád ženou.. na co? Cílevědomost je sem tam dobrá vlastnost, ale nic se nemá přehánět. Řekla jsi to přesně, lidé nikdy nebudou spokojení s tím, čeho dosáhnou. Vždycky budou chtít být ještě lepší. Ale proč? Na co? Nakonec stejně všichni skončí stejně, nehledě na to, čeho dosáhnou.
Já osobně se taky snažím nesoudit podle vzhledu, ale zdá se mi to nemožné. On nám možná sem tam i vzhled napomůže odhadnout, co je to za člověka a jak se k němu chovat.
Láska.. co je to láska? V tvých myšlenkách tak strašně nacházím sama sebe. U nás doma jen žádná vysoká zeď není. Občas mám pocit, že tam prostě není vůbec nic.. Těžko říct, co je horší v tomhle případě.
Ale někdo tě musí milovat. Nebo se musí najít. Určitě.

3 zora zora | Web | 27. července 2016 v 1:30 | Reagovat

já vím že je to dlouho co jsem něco napsala, ale já nemám to říct. jenom vnímám jak se tvůj život vyvíjí a jsem šťastná za to, jak jediněčně a krásně umíš na věci hledět a smutná pro to že si myslím že si zasloužíš víc než je ti dáno. A lásku ze všeho nejvíc.

4 Cíťa Cíťa | Web | 28. července 2016 v 20:19 | Reagovat

Teď bych měla napsat nějaký krásný empatický komentář, ale na to já nejsem. Já totiž v ošklivých lidech nehledám krásu nýbrž krásu v jejich ošklivosti. Jo no,  u nás doma se taky moc na  slova mám tě rád a tak nehraje. Lidé už neumí vyjádřit pocity. Je to smutný ale už jsme zapomněli jak mluvit, jak něco předat dále ústy. City jsou v dnešní době odporné divné a moc odhalující. Lidé se bojí svléci tělo a odhalit duši. Mnozí z dnešní generace ji i postrádají. Já taky neumím mluvit, proto píšu. Na papírech jsou všechny mé pocity živé. Ve mně jsou moc zmatené a hrubé, groteskní. Stydím se mluvit nahlas a proto zůstávám potichu. Ale jestli ti to pomůže napíšu ti,  že tě miluju, i když nevím no. Ráda bych ti to řekla do očí poněvadž člověk jako ty si to zaslouží.
Miluji tě.

5 Foxie Foxie | Web | 5. srpna 2016 v 19:41 | Reagovat

Všechno, co jsi napsala zní správně, zní jako čistá pravda a popsala si to krásně...
Perfekcionisté jsou deprimovaní. A soudíme, i kdybychom nechtěli a tvrdili opak. Jsme, ačkoliv se nám to nelíbí pouze bytosti z tohoto světa, možná, že v našich představách existuje ta dokonalost či ta čirá láska, po níž tolik toužíme, ale tady, tady jde hlavně o to nebrat všechno moc vážně a naopak si vážit maličkostí.

6 J. J. | Web | 6. srpna 2016 v 13:08 | Reagovat

27. prosince mám narozeniny, a další  den je celej ten pocit jenom velkej a těžkej šutrák, protože stejně vim, že to k ničemu není, narozdíl od čtení tvýho blogu.
ale tomuhle článku nerozumim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.