Říjen 2016

Pokud mě zabiješ, pohřbi mě, lásko

29. října 2016 v 10:59 | Amazonka |  patetická nálada
vyšli jsme před oltář
nad tebou svatozář
nepodobni
sobě rovni
stojíme tváří v tvář

jak oheň v louži
shořím já v tobě
jako strom v bouři
jsme proti sobě

chci být tvým lukem a šípem
chci být tvá kamufláž
chci být tvým mečem a štítem
jaký už nikdy nepoznáš
můžeme bojovat
můžem se zranit
můžeme předstírat
můžem to změnit

nekonečný secese
vždyť už jsme oba beze sil
já vím, že ozve se
"co abych tě, drahá, oběsil?"

14 měsíců

20. října 2016 v 19:25 | Amazonka |  kde skončí vše
Dobře, mám v podstatě ráda sny, hrozně mě zajímá, jak to vlastně ve spánku v našich hlavách funguje a jak si jednotlivé sny vysvětlit. Vždycky jsem věřila, že pokud nepředpovídají budoucnost, tak mají alespoň s naším životem společného více než osoby a předměty, o kterých sníme. Že se nám náš sen tím, že se nám zdá, snaží něco povědět, něco důležitého, čeho bychom měli, pokud možno, využít. Každopádně teď hluboce doufám, že jsem jenom moc naivní, důvěřivá, třeba i blbá, hlavně ať to není pravda! Protože se mi zdál velice zvláštní sen a vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet a jak s tím naložit.

Začalo to tím, jak koukám na svůj stůl, který je naprosto zaplněný kaktusy. Vůbec to s tím nemá co společného, ale jde prostě o to, že koukat na ten stůl a na tu spoustu, spoustu kaktusů, bylo strašně fajn a v pohodě, v podstatě v porovnání s tím, co přišlo později, nejlepší pocit na světě. Nevím jak, najednou stojím v lese a u mě je jeden o dva roky starší kluk, se kterým jsem chodívala do školy a když jsem byla v šestý a on v osmý třídě, dělal si ze mně pořád prdel a já z toho byla dost slušně v háji. Různě jsem se mu vyhýbala, protože mě vždycky ztrapňoval a nebyl to příjemnej zážitek. (Ale žádná šikana nebo tak, myslím, že ani nevěděl, že si to tak beru.)

No a přesně tenhle kluk mě v tom snu jistým způsobem... přitahoval? Stydím se to až napsat, jelikož v tuhle chvíli mi to přijde naprosto nejvíc nereálná a nechutná záležitost. Povídali jsme si spolu jako dva ztracený romantici, prostě sladký zamilovaný řečičky. Pak jsme se zase ocitli na nějaké lodi a mně se vyhrnovala sukně a... a... bože!

První, na co jsem myslela, když jsem se z toho všeho probudila, byl hrozně divný pocit, jako bych se právě dopustila strašné nevěry vůči osobě C. A to mezi nám nikdy nebylo víc než to, že na mě sahal a já dělala, že se mi to nelíbí. (To bylo aspoň doopravdy.) Já to už vážně nechápu. Jak mě může přitahovat někdo tak rozdílný, někdo pro mě přímo rizikový a nevhodný jako osoba C? Proč se kvůli němu cítím tak hrozně zavázaná? Proč, když se mi jenom zdá dost nechutně romantickej sen o osobě, kterou jsem léta nenáviděla, mám neskutečnej pocit viny?

Hlavně mě dostává ten neskutečnej paradox, když jsem ještě na blog psala, že mi přijde zvláštní, jak na něj poslední dobou tak myslím, ale že to určitě hned přejde. Jo, to bylo před čtrnácti měsíci. Čtrnáct měsíců a každý den z toho je tvořenej nejvíc z myšlenek na tu jednu osobu. Mrhám čas? Asi jo. Ale já za to nemůžu. To hormony, nebo co. Uronila jsem pár kýblů slz, padlo trochu krve, smyšlenejch příběhů o nás dvou už mám tak na 5 románů. A kde jsem teď? Úplně na stejným místě, jako před čtrnácti měsíci.

Je mi naprosto u prdele, že titulek článku nesmí být prázdný

16. října 2016 v 2:57 | Amazonka |  přespříliš emocionální
Prosím, že se mi to jenom zdá!
Hovno šťastná! Blbá kráva jsem. Hlavně že všechno mám celou dobu přímo před očima. A celá ta šťastná období byla jenom jedna velká lež! Nic není opravdový, nic za nic nestojí, jsem naprosto k ničemu a nezmůžu se na nic víc, než na to, že si sednu k počítači a nasraně mlátim do klávesnice jak píča o tom, že jsem píča.
Brečim jak píča. Je mi to tak strašně líto!
.
.
.
jizev si nikdo nevšimne
a já furt jenom sedim. jak pitomej zkurvenej rozmazlenej fracek!
žárlivost
žárlivost
žárlivost
na koho
to
zkousíš
kurva
chovám se jak malý dítě
uvědomuju si to
a lituju lidi, co tohle budou číst
bože, bejt váma, nenáviděla bych mě
ale vážně, jak tohle můžete číst?!
jdu spát

Bože!

Snaha o poezii

9. října 2016 v 7:37 | Amazonka |  patetická nálada
snaha o poezii
je intenzivní
a tvoje HIV
pozitivní
kdo mi srdce čmajz
za to dostal AIDS
hahaha.

Básník ze mě nebude, ale přece jen mě trochu tíží to vědomí, že kdysi jsem uměla napsat pár špatnejch veršů a považovat to za hotový. To se mi teď jeví jako dost nedosažitelnej cíl.

Všímám si toho jenom já, nebo opravdu strašně často měním svůj styl psaní? Mám tu pár článků, ve kterejch zním, jako bych utekla z devatenáctýho století, ale někdy zas píšu jako nějakej rádoby filozof, co toho jako ví o životě hrozně moc, nebo si to alespoň myslí. Nějak se nedokážu rozhodnout, co z toho je pro mě hodnotnější. Ale ono to stejně nejspíš obojí skončí tak nějak plus mínus na bodu nula. Ale o tom jsem mluvit nechtěla.

Jaká díla patří mezi vaše nejbližší, co se literatury týče? Sice toho mám teď na mým seznamu víc než dost, ale místo se tam ještě vejde (protože všechno jde, když se chce, že) a já bych moc chtěla, abych k vám tímto prostřednictvím měla o něco málo blíže.

No a to je vlastně všechno, co jsem vám chtěla. Díky.

Jo, a kdyby někomu bylo smutno a toužil si popsat, napište mi na amazonkalol@seznam.cz.

Rosa na kolejích

2. října 2016 v 12:44 | Amazonka |  kde skončí vše
Východ slunce s cigaretou v ruce, menší kocovinou v hlavě a melancholickým pocitem v duši je snad to nejkrásnější, čím mě svět kdy mohl obdařit. A může mě tímto darem dokonce obdařit každý den znovu a znovu, záleží jen na mně! Podzim se už delší dobu stále více projevuje a to mé srdce těší a zahřívá, zatímco mé bledé a křehké tělo chladne. Můj svět je teď tmavě zelený, hnědý a žlutý. A já bílo-černě kontrastuji uprostřed něho, zatímco se modlím a lituji těch dob, kdy jsem nevnímala Boha.

Z nehezké podivínky mohu učinit, co se mi jen zlíbí. Jsem lesní víla, lehká jako pírko a s vlasy jemnými jako hedvábí. Jsem holka s koženou bundou a roztrhanýma kalhotama. Můžu být klidně mužem a můžu být klidně stvořením z jiného světa. Když zavřu oči a nechám psychotropní účinky konat svou práci, cestuji vesmírem nekonkrétní cestou, jež vede pouze přímo.

Má zamilovanost již přes rok stále trvá a nebere konců. Pořád v Tobě vidím krásného člověka, co má nádherné ruce, ale co je uvnitř Tebe? Pochybuji, že něco, co by mohlo společně s něčím ve mně nalézt harmonii ve společném soužití. Proč tedy na Tebe stále myslím?

Změnila jsem se, určitě ano. Měním se stále, rmoutilo mě to už dávno a rmoutí mě to i teď. Ale budoucnost už se nejeví v tak děsivém stínu, co dříve. Sedmnáct let uběhlo a já už i za tu krátkou dobu mám na co vzpomínat. Stále však chci pokračovat. Vím to. Jsem ráda, že jsem se nezabila. Tak moc ráda. Je tu tolik míst, co chci vidět, tolik knih, co chci přečíst… Dokud mé duši bude hudba lichotit, nemusím se sebe bát.

Chci vrzat na housle, malovat ošklivé krajiny a divně se oblíkat. Je to krásný.

Říjne, miluji tě!
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.