Listopad 2016

Něco jako myšlenkovej porod, nebo tak

7. listopadu 2016 v 21:10 | Amazonka |  náhodný výplody
Možná, že mě prostě city, nebo alespoň většina mejch citů opustila a udělala z mého spojení těla a duše neideintifikovatelné co-si, jelikož nevím, co si mám teď o všem myslet, ani mě nijak zvlášť nedojímá to, že ten rok, co jsem trávila neukojitelnou touhou po tobě, a to mi věř, že jsem dychtila jak po tvém těle tak i po tvé duši, aniž bych k ní byla blízko, ale zpátky, ten rok skončil něčím, co mě sice několikrát napadlo, že by se mohlo stát, ale naivně jsem si říkala, proč by se to vůbec stát mělo, našel si někoho, s kým je mu možná fajn, ale hlavně je úplně jiná než já, v podstatě něco jako úplný protiklad a to je možná dobře, nebo možná taky ne, ale já nevím, proč se kvůli tomu vůbec netrápím, přitom tě mám pořád ráda, jenomže tak nějak jinak, jsi asi spíše platonická láska, v podstatě jsi jí vždycky byl, ale teď bych při ní zůstala, dřív bych chtěla, aby mezi námi bylo opravdové vzájemné harmonické melodické symbiotické pouto, spojení duší, nebo i těla, pokud bys chtěl, já bych pro tebe udělala všechno, ale zase si říkám, že jsem neudělala nic, takže to nejspíš nebude úplně pravda a taky jsem tě možná nemilovala zas natolik, abych se odvážila něco udělat, ale stejně jsem tě milovala hrozně moc, vždycky jsem si myslela, že o člověku můžu říkat, že ho miluju, až když už opravdu to pouto mezi námi bude, až to bude vzájemné a tak, ale já tě milovala i bez toho, milovala jsem tě jednosměrně, nebyla jsem jenom zamilovaná, milovala jsem tě, teď je to jinak, ale pořád na tebe myslím, hledám tvou přítomnost, když čtu sentimentální romantickej příběh, představuju si tebe, koukám na tebe, když si v místnosti, ty už na mě ne, ale byla doba, kdy ses koukal zpátky a mě se z toho podlamovali kolena a třáslo prostě úplně všechno, asi si mě nikdy neměl rád jako že fakt rád, ale byli doby, kdy jsme se alespoň bavili, kdy mi nebylo blbý na tebe promluvit, teď je a hrozně moc, ale stejně jsme se od léta bavili jenom jednou a to jsi začal ty, z čehož mi bylo skvěle, ale to jsou jen maličkosti, ani mě nenapadlo, že by to mohlo něco znamenat, vždyť každou chvíli na tebe někdo sám promluví, ale přece jenom, byla jsem z toho vedle, v dobrým smyslu, poslední rok byl dost těžkej, i když to takhle zní sobecky, protože jsou na tom lidi hůř než já a tak, ale já prostě nebyla šťastná, byla jsem hodně smutná, měla jsem roční depresi, brečela jsem jako nikdy v životě, byli i šťastný momenty, nejsem bez přátel, mám báječný kamarády, jsem za to hrozně ráda, vždycky jsem věděla, že mám bejt za co ráda, ale já stejně byla smutná, protože jsem neměla tebe a protože moje sebevědomí je naprosto pod dnem, protože jsem hrozně ošklivá holka, jen doufám, že si toho nikdo nevšimne, což se nedaří, každopádně tohle období už je u konce, což neznamená, že jsem teď šťastná, já prostě nevím, nevím, možná že jen navazuju něčím jiným špatným, ale jiným, jen teď prostě necítím vůbec nic, vlastně jo, chybí mi jeden můj kamarád, kterýmu jsem řekla, jo já ti napíšu, od tý doby jsem ho neviděla a nenapsala mu, je to už půl roku, bojím se, že mě nenávidí, ale je pro mě moc důležitej, víc, než jsem si myslela, kdysi dávno jsem mu tu psala takovej vzkaz, byl hodně hnusnej, protože jsem na něj byla naštvaná, ale už nejsem, chybí mi moc, chybí mi starý časy, chybí mi moje dětství, strašně mi chybí moje dětství, nechci být nikdy dospělá, chci vrátit všechen čas, vůbec nevím, jak se mám cítit a je mi z toho na nic, ale jinak, než to bývalo, moje dětství bylo krásný, teď mi to tak přijde, tenhle věk je na nic, úplně na nic, teď začínám být zase smutná, ale já už se nechci chtít zabít, motám se do toho stále víc a víc a víc a mám chuť to ukončit, ale pořád na místo, kam bych napsala tečku, píšu další čárku, sem už to asi stejně nikdo nedočetl, tak jen prostě nakonec, že ti to s ní aspoň přeju, jo lžu, ale co už.
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.