Únor 2018

kde to snad nikdy neskončí

27. února 2018 v 15:03 | Amazonka |  kde skončí vše
moje city začínají být zase pomalu silný a smutný
možná že jsem zamilovaná do toho pocitu
a ne do tebe
?

já jen, že tentokrát bych to už možná fakt nemusela přežít
a ty by ses ani nikdy nedozvěděl, že mě zabila láska k tobě

prosím na kolenou, jen mi někdo řekněte, co mám udělat pro to, abychom mohli být konečně po tý věčnosti spolu
.
.
.
hrozně potřebuju, abys to všechno věděl
ale ty se tohle nikdy nesmíš dozvědět
protože já bych tvý odmítnutí
vážně
nepřežila

proč nedokážu psát o ničem jiným než o tobě?

když já už prostě nevím, co mám dělat
nemůžu jíst
nemůžu spát
nejde mi normálně fungovat
cítit věci tak jak dřív
nevím o čem jiným psát než o tobě
protože na nic jinýho nemyslím
a nic jinýho mě nezajímá
je mi z tebe kurva smutno
a jebe mi z tebe tak moc tak moc

všechna ta bolest uvnitř mě je láska k tobě

24. února 2018 v 19:11 | Amazonka |  kde skončí vše
stále dělám naprosto všechno pro to, abych se k tobě dostala blíž
já bych se snad klidně vzdala úplně všeho, co mám
jen abych mohla koutkem oka zahlédnout tvou krásu
za posledních 24 hodin jsem si to uvědomila víc než když předtím
což ze mě dělá docela zrůdu

jenomže já se prostě necítím, že bych tě nějakým způsobem mohla mít
nejsem si jistá, jestli jsem toho "hodna"
tak co mám dělat?
nemůžu se tím trápit navždycky
ale prostě tě nemůžu
dostat
ze
svý
hlavy
.

miluji tě stále po těch letech
a já ani nevím, jestli cítíš minimálně to napětí
když se nějakým způsobem ocitneš blízko mě
ale asi ti musím připadat dost strašidelná
když pokaždý, když tvůj zrak náhodou narazí na mě
tak na tebe zírám
protože zírám fakt hodně
ale tys dřív zíral taky
a z toho už se nevykecáš

můj anděli /(vytrhej mi žíly z těla a upleteme si pro nás oba oprátku)

20. února 2018 v 21:03 | Amazonka |  patetická nálada
o lásce naší zpívej mi, lásko
nemusíš se pořád, nemusíš se ptát
drahý můj, stal ses mým krásným andělem
a mé chladné srdce touží roztát
pod tvým nádherným, nádherným, nádherným tělem

skrývej mě, anděle, pod křídla svá
společně můžeme zemřít a shnít
proč to prostě jednou nemůže být
tak jak jsem to vždycky chtěla já

vezmi mě, žádám tě, do nebe s sebou
nenech mě bez tebe jen tak skomírat
protože pokud hodlám já dnes v noci umírat
tak budu umírat jedině s tebou

drž mě blízko a nedovol odejít
sleduj mě lásko,
jak plamenem se hřeju
jak nám podříznu hrdlo
jak zemřít si přeju

jak moc umírám abychom si byli vlastní
sleduj mě, já vezmu tu pistoli
já udělám cokoli
abychom mohli být na věky spolu
a šťastní

aktualizace našich oblíbených chlapců

18. února 2018 v 20:52 | Amazonka |  kde skončí vše
fakt špatnej článek btw

Osoba A
Jelikož je to osoba A, jedná se o chlapce, se kterým to trvá nejdéle. Od první chvíle, kdy mě napadlo, že k němu možná něco málo cítím uběhly už celý 4 roky. Už dlouho ale ve mě nevyvolával žádný zvláštní pocity, i když jsme spolu celou tu dobu trávili spolu vlastně dost času. Nikdy jsem se absolutně nevyznala v jeho chování, v jeho debilních náznacích, každopádně je nám oběma jasný, že něco kdysi probíhalo. I jsme to probírali. Probírali v duchu největší friendzone, jakou si dokáže člověk představit. Úplně si nepřipadám, že bych k němu něco momentálně cítila, každopádně to úplně nemůžu říct o něm. Po těch dlouhejch letech se teprve teď mezi náma něco odehrálo a já bych lhala, kdybych řekla, že mě to nechalo úplně chladnou, ale on si z toho vzal asi trochu víc. Jenomže po čtyřech letech! Nikdy jsem ho nebrala jako čistě kamaráda bez jakýkoliv větších emocí, ale nejsem si jistá, jestli si toho kamaráda budu moct někdy odmyslet.

Osoba B
S osobou B se vůbec nevídám, jen občas se potkáme, obejmeme se, pokecáme a tak. Toho člověka mám prostě ráda a za 20 let na něj budu vzpomínat snad nejraději ze všech těhle amantů. Možná by bylo slušný příhlídnout k faktu, že už má dva roky holku, která je moc milá, a že jim to spolu fakt sluší, jenomže tenhle člověk mě prostě taky dostává do určitých rozpaků. Jsme kamarádi jakože. Už si ani nedovedu představit, že by to bylo nějak jinak. Ale prostě když mi řekne, že mě má rád, tak jsem z toho i teď úplně vedle!

Osoba C
No... Co říct? I teď se mi při myšlence na něj hrnou slzy do očí. Vůbec nedokážu pochopit, kde se ve mě kdy vzala taková spousta emocí, ale jestli tohle nebyla láska, tak vážně nevím. Teď momentálně je to v klidu. Už to zase odeznívá a já se jen znovu modlím, aby to tentokrát bylo napořád! Dva a půl roku na něj každej den myslím a budu to ze zvyku dělat až asi do tý doby, než se naše cesty definitivně nerozejdou. Kdysi mezi náma něco strašně málo proběhlo a já z toho vyšla dost špatně. Tenkrát mi bylo 15. To jsem vám sice na blogu nikdy neřekla, ale osoba C je podstatně mladší než já. A když to trvá až do věku, kdy mi táhne na 19, je to docela DOST divný. Tohle je prostě celý úplně špatně.

Osoba D
přeskakuju, vlastně nechápu co tady vůbec dělá

Osoba E
Tak tomuhle vztahu taky nerozumím. Bývali jsme fakt dobří kamarádi, jenomže osud nás tak nějak poslal každýho úplně na druhou stranu. Mezi osoby s písmenky se dostal až po dni, kdy jsem ho viděla naposledy. Už k němu nic necítím. Teď už ne.

Osoba stále bez písmenka
Tuhle osobu znám strašně krátce. I tak je to ale osoba, se kterou to došlo nejdál. Je taky o něm většina posledních článků. Chvíli jsem si myslela, že se mi možná podařilo se úplně odprostit od osoby C a veškerý svý city vložit do vztahu k tomuhle jedinci. Ale já se v něm tolik nevyznám! Připadá mi, že si se mnou jen hraje. Každopádně i za tu krátkou dobu, co se známe, mě už několikrát dohnal k nekontrolovatelnýmu pláči a marnýmu pátrání po úniku. A já pokaždý přilezla zpátky hned, jak vypadal, že to jen trochu chce. A příště to udělám znovu. Ani se nepokusím s tím něco udělat.

podle citů - C/bez písmenka, A, B, E, D

Bud teď vypadám jako královna friendzonu nebo děvka, ale jen mám v hlavě prostě strašnej bordel. Ono to fakt zní jenom debilně, jak to formuluju, ale v reálu jde docela o normální vztahy, fakt.

Promiňte.

Co dál?

4. února 2018 v 20:03 | Amazonka |  kde skončí vše
Uzdravuji se. Nevím, jestli se tak stalo na základě nějakého mého činu či myšlenky, každopádně tak, jak teď sedím a existuju, pomalu se uzdravuji ze svých fyzických a hlavně psychických nesrovnalostí, které mou duši posledních pár let táhly každým dnem ke dnu, každým měsícem mi ukrývaly veškeré vidiny naděje a každým rokem mě doslova zabíjely. Zažila jsem chvíle, kdy mou nejlepší vizí budoucnosti byla smrt v dohledné době. Můj strach a zbabělost jsou něco, čemu teď můžu, dovolím si říct, vděčit za život. Slůvkem "vděčit" si však pořád ještě nejsem úplně jistá. Ale s určitostí můžu tvrdit, že jsem na tom o moc líp. Dodala se mi i první kapka sebedůvěry, kterou hodlám využít jako základ, na kterém můžu stavět. Moje tělo nabralo (možná až trochu nepříjemě moc) váhu, která mu doteď chyběla.

Asi to není úplně vhodný článek pro můj supr depresivní blog. Možná tenhle stav ani není nic, co by mělo delší trvání. Já však doufám. Hodlám si vytvořit minimálně obranu pro další špatné období, které nepochybně jednou přijde zpět...
Ať už si tohle čte kdokoliv, je to moc bezva člověk/troll/poník/mořská panna.